duše píšeLenka Žáková

1. Osudová žádost - román Cestou na dno duše

Publikováno 14.03.2017 v 09:11 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 48x

Můj v pořadí třetí román. Tenhle, na rozdíl od těch předešlých, vkládám, i když ještě není dopsaný. Tak nějak doufám, že mě to bude motivovat k tomu, abych ho konečně dokončila. Román je hodně mystický, dalo by se říct plný nadpřirozených schopností a úkazů. Ale ve skutečnosti jsou to všechno zkušenosti, které jsem do určité míry sama zažila a jelikož jsem opravdu "jenom" člověk stejně jako kdokoli jiný, můžete začít tyto zážitky vnímat jako lidsky přirozené. Ač je těžké tomu častokrát uvěřit, i ve chvíli, kdy tím člověk sám osobně prochází...

Byl horký srpnový podvečer. Po boku paní Vagnerové jsem se vracela domů z pravidelného cvičení pilates. Jako obvykle jsme se zastavily v půli cesty a bavily se o ´oněch věcech´.

Jak moc jsem byla za tuto spřízněnou duši vděčná. Jak moc jsme si rozuměly, věřily stejným věcem, měly tak moc společného. A přitom trvalo ´zbytečně´ dlouho, než jsme se spřátelily, tak dlouho jsme kolem sebe chodily. Ale stálo to zato. A nic není náhoda. Na ty ani jedna nevěříme. Měly jsme k sobě najít cestu.

„Gábi, přepošlu ti pár zajímavých odkazů, co mi poslali mí známí. Třeba tě něco z toho osloví,“ upozornila mě ten večer svým milým způsobem. A zapáleným. Taky jedna z našich společných stránek – vášeň pro ony ´věci mezi nebem a zemí´. Ano, zažily jsme už příliš zvláštních událostí, těch mystických momentů, bolestných i povznášejících okamžiků a nedokážeme k nim být netečné. Paní Vagnerová je velmi intuitivní a empatická bytost. A nejen to na ní obdivuji.

„Jasně, děkuju! Už se těším!“ odpověděla jsem nadšeně. „Příště spolu můžeme něco z toho probrat. Uvidíme, co mě nejvíc zaujme.“

V tu chvíli jsem ještě netušila, jak osudový okamžik v mém životě to bude znamenat. Až otevřu ten jeden internetový odkaz...

Druhý den odpoledne jsem procházela ony maily od paní Vagnerové. Pár jsem jich pročetla, ale na nic, co by mě obzvlášť oslovilo, jsem nenarazila. Až pak padl můj zrak na článek o dvojplamenech...

Pročetla jsem ho jedním dechem a zastavila se až na konci. U onoho ´návodu´, jak požádat o setkání se svým dvojplamenem na duchovní úrovni. Ještě dnes si naprosto jasně uvědomuji, jak bezmyšlenkovitě, jakoby automaticky, bez pochybností a zaváhání jsem to udělala. Požádala jsem o setkání se svým dvojplamenem na duchovní úrovni. Bylo to tak silné, vědomé... Cítila jsem, jakou sílu do té prosby dávám...

Asi dva dny nato se mi zdál zvláštní sen. Stála jsem na nějaké hrázi nebo mostě, za mnou řada domů nalepených jeden na druhém. Vedle mě stál muž. Nemám ani potuchy, jak vypadal. Prostě jsme si povídali. S takovou samozřejmostí a lehkostí. A tolik jsme si rozuměli. Ve všem jsme souzněli. A přitom nás to vůbec nepřekvapovalo. Na závěr našeho rozhovoru jsme se se stejnou samozřejmostí shodli na tom, že patříme k sobě.

„Jenomže já mám rodinu, děti...“ hlesla jsem najednou. „Promiň, ale já s tebou nemůžu být, oni jsou pro mě na prvním místě.“

Přijal to s klidem. Odešla jsem a posadila se k nějakému stolku pod slunečníkem. Najednou se tam objevila moje švagrová a začala klidně, ale jasně o tom, že mi nikdo nebude nikdy nic vyčítat, protože všichni ví, jaký máme s mým manželem vztah. Přišlo mi to velmi zvláštní, že zrovna ona, jeho sestra, mi něco takového říká. Kdo jiný by mě měl o něčem takovém dostatečně přesvědčit…

Odešla a já se vydala zpátky na ten most. Nebyl tam. Hledala jsem ho v těch domech. Někdo z jeho příbuzných mi protivným tónem řekl, že není doma. Čekala jsem tam, až se vrátí. Rozhodnutá. Probudila jsem se s jistotou, že jsem se ho dočkala.



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?