duše píšeLenka Žáková

104. Příliš brzké loučení - román Ve spirále osudu

Publikováno 25.01.2017 v 17:29 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 33x

Jak víš, že to byla holčička?” zeptala se mě Míša skrz slzy.

Pomalu jsem k ní otočila hlavu. “Viděla jsem ji... Když jsem byla v bezvědomí... Loučila se se mnou. Její poslání v našich životech skončilo.”

Mlčeli. Bylo mi jedno, jestli mi věří nebo ne.

Ze Sashe jsem začala cítit vzrůstající vztek.

Stalo se to, co muselo. Zvládnu to. Víc mám obavy o Keitha...” pronesla jsem tiše.

Spí. Museli mu dát sedativa...” zašeptala Míša.

Budu s ním, až se probudí,” prohlásila jsem rozhodně. Pak mě ale zase objal ten obrovský smutek z prázdnoty, kterou ve mně zanechala naše nenarozená dcera. “Prosím, chci být chvíli sama.”

Neměla bys teď být sama, Niky!” vzdoroval mi Sasha.

S tímhle se musím smířit sama, Sasho. Vždyť víš... Můžeš mít kolem sebe třeba stovky lidí, ale vnitřně jsme v tom každý sám... A já teď toužím být sama i fyzicky. Prosím...”

Pojď, jdeme,” zvedla se Míša a chytila ho za ruku. Šel s nevolí.

A stejně v tom nejsi sama, Niky,” otočil se ještě ve dveřích a zvláštně se na mě podíval. Jakobych pocítila lehký příliv vnitřní síly.

Já vím,” usmála jsem se na něho.

Drž se, sestřičko,” řekla Míša. Jakoby se přímo vžívala do mé situace. Nesla to tak těžce...

Postarej se o ni, prosím, požádala jsem v duchu Sashu. Trochu překvapeně se ohlédl a pomalu kývl. Rozuměl mi beze slov. Možná až příliš...


Za Míšou a Sashou zaklaply dveře. Pomalu jsem zavřela oči, vypnula mozek a nechala všechny své pocity jen tak plynout. Ze srdce se mi vyvalila vlna smutku, bolesti, zklamání, stesku... Rozbrečela jsem se. Tak hluboce, tak usedavě. Takhle opravdově jsem naposledy brečela jako malá. Jakobych v sobě znovu probudila tu malou holčičku, která se trápila pro každou zlomenou kytičku, mrtvého ptáčka, nemocný strom... Snad právě taková by byla i moje dcera, se kterou jsem se musela rozloučit dřív, než jsem ji mohla přivítat v tomhle krutém, a přece krásném světě.

Jednou se s ní znovu setkáš, Niky! Vrátí se, až bude pravý čas. A ty ji naučíš a ukážeš všechno, co je třeba pro život v tomhletom světě...

Ta slova mi bleskla hlavou tak rychle, že by je ani nebylo možné nahlas vyslovit. A přece jsem věděla, že mi říkají pravdu.

Děkuji, můj drahý andílku...poděkovala jsem svému andělovi strážnému a odplula do milosrdného světa snů a zapomnění.


















Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?