duše píšeLenka Žáková

105. Společně kráčíme silnější dál... - román Ve spirále osudu

Publikováno 27.01.2017 v 11:22 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 34x

Vzbudila jsem se asi za půl hodiny. A bylo mi jasné, že ten sen, který jsem si ráno nebyla schopná vybavit, se týkal naší nehody. Zdálo se mi to, co se mělo toho dne stát. A já si to odmítla pamatovat. Stejně jsem s tím nemohla nic udělat. Vlastně mohla. Ale nesměla. A to byl až příliš velký závazek. Vědět a nepokusit se změnit něco tak fatálního. Znovu jsem poděkovala své moudré duši, že mi za tímto snem ráno zatáhla onen neprostupný závěs zapomnění...

Zazvonila jsem na zdravotní sestřičku. Byla u mě během minuty. Požádala jsem ji, jestli by mě mohla vzít za Keithem. Moc se jí to nelíbilo.

Slečno, vždyť jste právě potratila! Měla byste být v klidu. Jak fyzicky, tak psychicky,” přemlouvala mě mateřským hlasem.

Ale on potřebuje být se mnou a já zase s ním! Jen my dva se teď přece můžeme psychicky nejvíc podpořit,” žadonila jsem. “A netrvám na tom, že půjdu po svých. Můžete mě tam klidně odvézt na tom kolečkovém křesle!”

Na chvíli se zamyslela, a pak kývla. “Dobře. Hned jsem zpátky.”

Vrátila se asi po pěti minutách.

Musela jsem chvíli přemlouvat pana doktora, ale použila jsem vaše argumenty, takže to nakonec nebylo tak těžké,” vysvětlovala a připravovala mi přitom k posteli kolečkové křeslo.

Ve dveřích se objevil Sasha. “Už jsi vzhůru? Kam tě vezou?”

Za Keithem,” odpověděla jsem jednoduše.

Jasně,” hlesl a zmizel.

To je váš bratr?” optala se sestřička a pomáhala mi z postele.

Musela jsem se zasmát. “Ne, to je kamarád. Ale je fakt, že jsme si typově podobní jako sourozenci. To mě nikdy nenapadlo...”

Jednak to a taky tady pořád tak strašně starostlivě obcházel, nakukoval, jestli spíte... No, kdybych nevěděla, že váš snoubenec leží tady v nemocnici na jiném pokoji, tak bych hned tohohle vašeho kamaráda tipla na vašeho partnera,” objasnila mi to.

Nějak mě nenapadala žádná vhodná odpověď. “Sasha je prostě takový... starostlivý a citlivý...” vysvětlovala jsem opatrně. To už jsme ale zastavili před jedním pokojem.

Sestra otevřela a přivezla mě až ke Keithově posteli.

Máte tady návštěvu,” řekla tiše.

Keith se ani nepohnul, dál ležel se zavřenýma očima. “Nechci s nikým mluvit...”

Nechám vás tu osamotě. Až budete chtít zpátky na pokoj, zazvoňte na mě.”

Keithovi podle jejích slov došlo, kdo za ním ´přišel´. Rychle se posadil na posteli a překvapeně se na mě podíval.

Jsi... jsi v pořádku, Niky?” zašeptal zastřeným hlasem a polykal slzy.

Vzala jsem ho za ruku a beze slov kývla. Chvíli mi nervózně hladil ruku. Jakoby hledal ta správná slova. Ani já nevěděla, jak začít. Nechtěla jsem o tom mluvit, a přece jsme to oba potřebovali.

Pojď si radši lehnout,” navrhl po chvíli rozpačitě. Vstal, vzal mě do náručí a položil na postel vedle sebe. Opatrně jsem se posadila a opřela o polštář.

Keith si sedl na okraj. Znovu mě vzal nerozhodně za ruku.

Musíme se s tím smířit, miláčku... Za pár dní se vezmeme, a pak... Můžeme mít dětí, kolik jen budeme chtít...” začala jsem chlácholivě.

Zavřel oči a po tvářích se mu začaly koulet slzy. “Kéž bych to všechno mohl změnit...” zašeptal zoufale.

Rozhodně jsem zakroutila hlavou. “Ne, miláčku, nemohli jsme, nesměli...”

Ale proč? Proč se tohle muselo stát? Chci to pochopit! Když všechno na tomhle světě má svůj smysl, tak jaký je právě v tomhle?” nechtěl přijmout tu naši bezmocnost proti osudu.

Tušila jsem důvod toho všeho. A Keith ho měl už brzy také odhalit...

Viděla jsem ji ve snu... Duši naší dcery, Keithe...”

Zděšeně se na mě podíval. “Jak to myslíš...?”

Byla v pořádku, nic ji netrápilo... Prostě tu jen s námi nemohla zůstat... zatím... Ale vím, že se s ní jednou znovu setkáme,” vysvětlovala jsem pomalu se zasněným úsměvem. Stále jsem ji měla tak živě před očima.

Tys ji opravdu viděla?” polkl překvapeně a nešťastně zároveň.

Ano, miláčku. Je v tom snad lepším a bezpečnějším světě, než je tenhleten... A my tu stále máme jeden druhého. Můžeme si vybrat – buď nás tahle těžká zkušenost zlomí a náš vztah to poškodí, třeba i zničí... Nebo nás to posílí a my spolu půjdeme dál schopni zvládnout snad cokoli. S větší láskou, vnitřní silou, pokorou a vděčností...”

Keith mě objal a schoval tvář do mých vlasů. Rozplakal se. Nechala jsem ho vybrečet. Vždyť slzy nesmíme brát jako známku naší slabosti. Ať už jsme jakkoli silní... Vyplavují naše bolesti, očišťují nás, pomáhají nám. Jsou naší zbraní proti zahořknutí, ztvrdnutí srdce...

Opravdu si mě chceš pořád vzít?” zeptal se tiše.

Jistě, miláčku!” nechápala jsem, jak může o něčem takovém pochybovat. “Můj opravdový důvod, proč si tě chci vzít, je to, že tě miluju. A vždycky byl.”

Taky tě miluju,” usmál se na mě skrz slzy. “Už moc dobře víš, do čeho se mnou jdeš, po tom všem, co jsme spolu prožili a prožíváme... A já se nebojím být před tebou sám sebou. Děkuji ti za tuhle úžasnou svobodu, lásko moje.”

Taky děkuji, miláčku, za to, že mě miluješ a přijímáš takovou, jaká jsem...”

Avšak ta nejtěžší zkouška nás teprve čekala...


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?