duše píšeLenka Žáková

107. Ta pravda... - román Ve spirále osudu

Publikováno 27.01.2017 v 11:24 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 35x

Keitha pustili hned druhý den, mě o dva dny později. Přípravy na naši svatbu dostaly smutnou příchuť, ale i tak jsme se na náš velký den moc těšili.

Do svatby zbývalo sedmnáct dní, když mi od Sashe přišla na mobil tato zpráva: “Prosím, přijď dnes ve čtyři do parku, potřebuju s tebou nutně mluvit! Je to opravdu hrozně důležité!”

A je to tady! Úplně mě píchlo u srdce a sevřelo se mi hrdlo. Ne, nechci vědět, jak tohle dopadne...

Keith měl zrovna nějakou schůzku s jedním známým. Prý nějaké překvapení. Takže jsem nemusela vysvětlovat, kam jdu. Prostě jsem tam měla jít.

Sasha nervózně postával v odlehlejší části parku. Mávl na mě a já k němu spěšně zamířila.

Tak ať už je to za námi, když to musí být...

Byla jsem od něho sotva pár kroků, když se mi tak zvláštně, odhodlaně podíval do očí. Přistoupila jsem až k němu. Zářilo z něho zvláštní vzrušení a... hřejivá láska.

Něžně mi položil ruce na ramena, zadíval se mi ještě hlouběji do očí a dojatě zašeptal: “Niko, to já jsem byl Alexandr!” Pak mě vášnivě přitiskl k sobě a začal líbat...

Všechno ve mně křičelo ANO! Během té nekonečně nádherné chvíle mi celou mou bytostí probleskla vzpomínka na všechnu tu touhu po tomto okamžiku. Tolikrát jsem o tom snila, představovala si, jaké by to bylo, kdyby mě Sasha takhle vášnivě líbal a tiskl ve svém náručí... Tenkrát, když jsem ještě nebyla... s Keithem.

Musela jsem odolat.

Jemně jsem ho od sebe odstrčila. Zmateně se na mě podíval a zopakoval svá slova: “Niko, já jsem byl tvůj milovaný Alexandr! A Keith byl můj bratr Kilian, tvůj krutý manžel, který nám tolik ublížil!”

Ale to já už dávno vím, Sasho,” přiznala jsem mu smutně. “A nic to nemění na tom, že vás OBA miluju! Ani na mém rozhodnutí vzít si Keitha. Tentokrát dobrovolně, z lásky...”

To nemůžeš myslet vážně!” nevěřil vlastním uším. “On ti znovu ublíží! Je to prostě v něm! Jak můžeš být tak slepá?!”

Možná nejsem slepá já, Sasho, ale ty,” prohlásila jsem tiše. “Ty v něm CHCEŠ vidět toho krutého Kiliana, kterým BYL! Ale viděls, co se stalo po tom, co jsme v tom minulém životě zemřeli? Víš, jak žil dál? Co to s ním udělalo?”

Zaraženě na mě hleděl.

Nevíš,” pokračovala jsem. “Ani já to nevím. Ale tak, jak ho TEĎ znám, zůstalo v něm jen pramálo z toho člověka, kterým býval tenkrát. Moc dobře víš, jak se všechno může rychle měnit – věci, lidi, události... A on se musel sakra pořádně změnit, to ti říkám s čistým svědomím a zkušenostmi, které mi přinesly chvíle s ním v TOMHLE životě! Jsem si jistá, že za to, co nám všem provedl tenkrát, pořádně zaplatil, hodně vytrpěl a stále musí čelit určitým následkům svých činů.”

Sasha stál a pozorně mě poslouchal. Bylo vidět, jak o tom hluboce přemýšlí, naslouchá nejen mně, ale i svým vlastním pocitům z toho, co mu říkám. “Proto jste přišli o to dítě...”

Ano,” kývla jsem souhlasně. “Jemu to ublížilo daleko víc než komukoli jinému. Protože právě JEMU to mělo připomenout, že on sám tohle kdysi provedl druhým. A teď si vybral zažít tuhle zkušenost na vlastní kůži... TOHLE je ta spravedlnost, které dobrovolně přitakává každá duše.”

Sasha mě znovu objal. Ale jinak. Chtěl nás oba utěšit. Věděl, že to takhle je – tak, jak to říkám.

Z očí mi tekly slzy. To zoufalství... Ať bych udělala cokoli, rozhodla se pro kteréhokoli z nich dvou, vždycky by někdo musel trpět. Tak koho jsem měla vybrat? Sasha byl schopný tohle zvládnout, u Keitha jsem ten pocit neměla.

Promiň, že ti musím takhle ubližovat, miláčku,” uklouzlo mi bezmyšlenkovitě. “Kéž bych věděla, co dělat, abych ani jednomu z vás nemusela ubližovat...”

Něžně mě pohladil a políbil do vlasů. “Kéž by ses tím nemusela tolik trápit, lásko moje... A kéž bys věděla, jak ti rozumím...”

Kdybych věděla, že ti můžu zmizet ze života aspoň tím, že se někam odstěhuju, nebudeme se vídat, psát si...” přemýšlela jsem nahlas.

Oba víme, že by to k ničemu nebylo,” skočil mi do řeči. “I kdybys byla na druhé straně světa, pořád bych tě cítil ve svém životě a ty zase mně. Vždyť víš, co je mezi námi za pouto...”

Ano, bylo už tenkrát...” přitakala jsem s pláčem. “Cítila jsem už tenkrát každou tvoji bolest, radost, každou silnou emoci... A stejně tak i ty jsi cítil ty moje...”

Několik dlouhých minut jsme tam jen tak stáli v objetí. Pak Sasha opět tiše promluvil: “Niky, prosím, odpusť mi to, ale já ještě musím udělat jednu věc... Keith musí znát pravdu. A dostat tak šanci vyrovnat se s tím, co udělal.”

Já vím,” souhlasila jsem neochotně. “Už ho před tou těžkou pravdou nemůžu... nesmím chránit. Snad to zvládne...”

Pozvu ho k sobě domů a řeknu mu to,” navrhl.

Ne, prosím tě! Řeknu mu to sama...” zavrtěla jsem rozhodně hlavou. “Chci být první, od koho se to dozví. Je to fér a snad to ode mě dokáže vzít aspoň trochu líp...”

Jak myslíš...” nevyvracel mi to. “Budu stále s tebou...”


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?