duše píšeLenka Žáková

108. Jsi připraven si odpustit? - román Ve spirále osudu

Publikováno 05.02.2017 v 14:56 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 35x

Sasha mě doprovodil až k domu.

Drž se,” zašeptal na rozloučenou a políbil mě na tvář.

Smutně jsem se na něho usmála a kývla: “Ty taky.”

Keith ještě nebyl doma. Dala jsem si sprchu a schoulila se v obýváku v křesle. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem poprosila svého andílka strážného a všechny své duchovní pomocníky a ochránce, aby mi pomohli. A hlavně aby to Keith dokázal přijmout, vyrovnat se s tím. V tomto rozpoložení jsem v křesle usnula.

Všechno dopadne tak, jak má... Jste a stále budete všichni v pořádku, v bezpečí...


Probudil mě až Keithův příchod.

Miláčku, vstávej! Proč tu takhle spíš zkroucená? Stalo se něco?” vyptával se mě starostlivě. “Ty jsi brečela?!”

Byla jsem trochu zmatená, neschopná mu cokoli vysvětlovat. Vzal mě do náručí a odnesl do ložnice. Lehl si vedle mě a s obavami v očích si prohlížel můj obličej. Jakoby se snažil vyčíst mi z tváře, co se děje.

Musím ti něco říct, miláčku,” začala jsem pomalu. “Dneska jsem se sešla se Sashou... V regresi zjistil, kdo byl on a kdo jsi byl ty...”

Keith mě vzal za ruku a nejistě se mi podíval do očí. “A...?”

V první řadě se ti musím přiznat, že už jsem to nějakou dobu věděla...” přiznala jsem se mu se staženým hrdlem.

Tázavě se na mě podíval. “Proč... proč jsi mi to neřekla?”

Ale pak mu došlo, proč...

“To snad ne...!”

Zmoženě zabořil obličej do polštáře.

Rychle jsem se k němu přitulila a pevně ho objala. “Miláčku, nic to na mém vztahu a na mých citech k tobě nezměnilo a nezmění! Prosím, věř mi! Dokážeš si odpustit! Já to udělala už dávno...”

Rozrušeně zvedl hlavu a podíval se na mě zaslzenýma očima. “To prostě nemůže být pravda...” vydechl nevěřícně. Nevěděla jsem, co mu na to říct... “Chci to vidět na vlastní oči! Všechno, co jsem udělal, kým jsem byl... Hned jdu za Sashou!”

Rozběhl se ke dveřím, ale pak se zarazil a otočil ke mně. “Můžeš jít se mnou, prosím?”

Jistě,” kývla jsem. “Projdeme tím vším spolu a nějak to zase zvládneme. O tom nepochybuju.”


Beze slov jsme došli k Sashovu domu. Když nám přišel otevřít, nevypadal vůbec překvapeně.

Čekal jsem, že přijdete. A jsem rád. Pojďte dál.”

Ahoj,” kývla na nás Míša trochu zaraženě a my její pozdrav opětovali.

Sedli jsme si na terasu a nalili si víno. Pak Keith konečně promluvil. A přímo k věci.

Sasho, Nika mi řekla, co jsi zjistil na té regresní terapii... Chtěl jsem tě požádat, jestli bys mi taky domluvil sezení. Chci to vidět na vlastní oči.”

Jistě,” kývl. “Pokusím se s doktorem Stilerem domluvit, že by tě vzal hned zítra místo mě. Další případné schůzky si s ním už můžeš domluvit sám.”

Děkuju. Myslím, že jedna bude stačit,” řekl Keith zamyšleně. “Věřím tomu, co jsi viděl, jen mám pocit, že to potřebuju... vidět a prožít ještě jednou sám.”

Keithe, jen tě musím upozornit, že ta regrese tě vtáhne do toho příběhu tak opravdově... Prostě to budeš prožívat jako skutečnost, kterou to tenkrát bylo... Ale přitom si budeš uvědomovat, že už je to za tebou, minulost... Fakt zvláštní a hodně emocionálně silné, častokrát až náročné,” vysvětloval mu a zároveň ho tak trochu varoval.

Budu moct být u toho?” optala jsem se starostlivě.

Snad ano,” pokrčil rameny Sasha. Potom se ještě otočil na Keitha a dodal: “A neboj se - pokud se ti to ukáže, znamená to, že jsi připravený to zpracovat, srovnat se s tím.”


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?