duše píšeLenka Žáková

113. Náš holčičí sraz - román Ve spirále osudu

Publikováno 10.02.2017 v 14:06 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 37x

Vážně je všechno v pořádku, Niky?” ujišťovala se mamka s obavami v hlase, když jsem jí volala, že jsme svatbu o měsíc posunuli. “Nejdřív ten tvůj potrat a teď tohle... Opravdu to zvládáš? Nejradši bych se sebrala a jela za tebou...”

Mám tady Míšu, moc mi to pomáhá. A taky Mariku a Zorku a kluky... Prostě spoustu lidí, kteří mě mají rádi a podrží mě. Nemusíš si dělat starosti, mamčo, za měsíc se uvidíme, jo? Keith odjíždí jen na tři týdny. Vydrželi jsme jeden bez druhého delší dobu.”

No, snad ano...” pochybovala ještě. “Tak mi aspoň slib, že kdyby bylo nejhůř, dáš mi vědět a já nebudu koukat nalevo, napravo a přijedu, jasný?”

Zasmála jsem se. “Rozkaz, šéfe! Kdyby se dostavil nějaký průser, povolám tě do zbraně!” Pak jsem už zase vážně pokračovala. “Už to, že vím, jak skvělý vztah máme, to vědomí, že se na tebe můžu tolik spolehnout, pro mě znamená strašně moc. Však víš...” Málem jsem se dojetím rozbrečela. “Všechny pozdravuj a drž se, mamčo. Mám tě ráda.”

Já tebe taky, holčičko,” odpověděla mamka dojatě.

Obě jsme cítily obrovskou vděčnost. Za to, že máme jedna druhou.


Den před Keithovým odjezdem jsme se sešly v parku – já, Rika, Míša a Zorka.

Páni, takhle jsme se už docela dlouho nesešly, co?” okomentovala to Míša vesele.

No jo, ti naši hoši nás nějak moc zaneprázdňují,” uchichtla se Zorka.

Ale to vůbec neznamená, že jsme ztratily to naše speciální napojení, co mezi námi bylo a stále je...” nadhodila Rika.

Přesně tak, Riky. A to je prostě skvělá skutečnost,” přikývla jsem spokojeně. “Navíc teď, když tu bude Zorka taky žít a studovat, se jistě takhle sejdeme častěji. Ještě kdyby tady tak Míša zakotvila... Konečná dokonalost,” rýpla jsem do Míši.

Nic není nemožné...” pokrčila rameny a tvářila se tajemně.

Je tady něco, co jsi nám opoměla oznámit?” optala se Zorka překvapeně.

Vlastně jen to, že se mi tu líbí čím dál víc, mamka už se začíná smiřovat s tím, že jí v Česku zbyde aspoň brácha s Anet... Se kterou si, mimochodem, moc dobře rozumí.”

A kdo... teda co se ti tady tak moc zalíbilo?” zaprovokovala si taky Rika.

Tak jako celkově jsou tady fajn lidi a všechno...” mlžila dál Míša.

A spočinul tvůj pohled na někom déle, než by nebylo podezřelé?” zamrkala jsem na ni vyzývavě.

Míša se zatvářila, jakože strašně přemýšlí, a pak odpověděla: “A víš, že někdo by se našel?”

Nějaký kluk? Teda muž?” chytila se toho dychtivě Zorka.

Jo, je to chlap!” rozesmála se. “Docela si rozumíme. I přes moji angličtinu.”

Tak už nás nenapínej!” šílela Zorka. “Kterej to je? Známe ho?”

Neznáte, ale poznáte,” uzemnila ji Míša. “Domluvíme nějakou společnou akci. Jen dočkej času jako husa klasu.”

A já pořád nechápala, proč mi to čekání tak nejde! No jo, to bude tím, že nejsem husa! To se mi docela ulevilo, vám řeknu!” rozesmála nás Zorka svou poznámkou.

Něco naplánujem. Co nejdřív! Zvlášť Nika teď bude potřebovat hodně rozptýlit!” navrhla Rika pohotově, ale pak se zarazila. “I když my s Brianem vlastně odjíždíme do Česka... “

No, tak to naplánujem až na dobu, kdy budete zpátky. Neboj se, o nic nepřijdeš. A já se tady zatím o Niku postarám,” uklidnila ji Míša.

Och, tak to budu v nejlepších rukou! Už se nemůžu dočkat!” projevila jsem upřímné nadšení.

Fakt byl, že už předem se mnou cloumaly obavy, jak to budu zvládat. Keith byl možná na mně svým způsobem závislý, ale já zase byla závislá na jakési potřebě pomáhat mu, starat se o něho jako o malé dítě. A to muselo skončit. Pro dobro nás obou.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?