duše píšeLenka Žáková

114. Neříkej mi sbohem... - román Ve spirále osudu

Publikováno 13.02.2017 v 11:47 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 38x

Ten den jsme se s Keithem milovali, jakoby to bylo naposled.

Tolik se sebou musím bojovat, abych nepodlehla touze poprosit tě, abys nikam nejezdil nebo mě vzal aspoň s sebou...” zašeptala jsem smutně, když jsem pak ležela v jeho náručí.

Něžně mě políbil do vlasů a stejně tiše řekl: “A pro mě by bylo tak těžké tě odmítnout...”

Po krátké pauze pokračoval. “Tenhle nádherný okamžik našeho souznění si teď chci zaznamenat hluboko do své duše... Až budu mít pocit, že mi dochází síly, když mi bude nejhůř, vyvolám si tuto vzpomínku a ona mě zachrání...”

Věděl, že ta chvíle nastane. My oba.


Na letiště jsme jeli Keitha vyprovodit všichni.

V letištní hale ho postupně každý z nás objal a popřál šťastné pořízení.

Sasha stál stranou. Když už jsme zbývali jen my dva, přistoupil ke Keithovi a pevným hlasem mu řekl: “Drž se!”

V těch slovech bylo tolik síly, kterou mu chtěl upřímně dodat. Pocítila jsem opojnou radost z naděje, že se ti dva snad jednou opravdu nadobro smíří.

Nakonec jsem Keitha dlouze objala já. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Mezi slzami jsem mu šeptala svá poslední slova, která jsem mu potřebovala předat. “Miláčku, všichni ti věříme, dokážeš cokoli! Jen po sobě nechtěj příliš, nebuď na sebe tak přísný! Každý z nás má své slabiny, nikdo nejsme dokonalý, potřebujeme čas na svůj rozvoj! Není to prohra, přiznat si, že jsi dosáhl hranice svých možností.” Za zavřenými víčky se mi najednou zjevil zástup zvláštních, nádherných bytostí. “Máš při sobě celý zástup duchovních pomocníků. Stačí se na ně kdykoli s důvěrou obrátit. Jsou tu pro tebe, jsou tvojí součástí, na kterou se můžeš spolehnout...”

Keith se mi zahleděl hluboko do očí a naposledy mě políbil. “Děkuju ti, že jsi mě tolik naučila, Niky. Dál už musím jít sám. Miluju tě.”

Já ti taky děkuju, miláčku. Dal jsi mi tolik... Jsem neskonale vděčná za všechno, co jsme spolu prožili. Miluju tě.”

Chtěl mi říct...

Ne, neříkej mi sbohem,” zastavila jsem ho předvídavě. “Neloučíme se...”

Keith těžkým krokem odcházel. Neotáčel se. Stejně jsem ho skrz slzy sotva viděla.

Někdo mě objal kolem ramen. Míša.

“No tak, Niky, vždyť se vrátí...” pokusila se mě povzbudit. Pak se ale trochu nejistě zeptala: “Vrátí se, viď?”

Pocítila jsem, jak mi myslí začínají kroužit náznaky předtuchy... Odmítavě jsem zatřásla hlavou.

Ne, já nechci vědět, co bude dál! Chci to řešit, až to přijde, to, co přijde...

Pak jsem Míši odpověděla: “Ten Keith, co teď odchází, už se nevrátí... To, co prožije, ho změní. Protože právě tak si to vybral.”


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?