duše píšeLenka Žáková

12. Lítat v tom, ale neodlítnout - román Cestou na dno duše

Publikováno 03.04.2018 v 08:42 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 18x

Byl podzim v polovině listopadu. Sluníčko ospale mžouralo a bylo tak hezky... A tak jsem se zase jednou přidala k Vlaďce na její procházce s dětmi.

„A co je jinak nového? Jak se to vyvíjí s tím... mužem?“ usmála se na mě zvědavě, sotva jsme vyrazily.

„Je to smršť. Pěkně v tom lítám,“ přiznala jsem naprosto otevřeně.

„Prosím tě, jak to myslíš?“ zeptala se zapáleně.

„Je to takový... až moc intimní...“

„Fakt?“

„Hm, prostě cítím všechny jeho silnější pocity a tedy i...“

Vykulila na mě nevěřícně oči. „Myslíš i... sex?“

„No, však u toho člověk většinou mívá silný pocity, ne?“ zaculila jsem se.

„Tak to sakra jo. A jak přesně to jako cítíš? A... kde?“

Pěkně jsem zčervenala. „Jako normálně, když se s někým... miluješ.“

„Tak to je teda síla!“ usmála se se zasněným pohledem.

„Jo, jenže to vědomí, že on cítí taky mě... To je teda docela dost... svazující? Chápeš, jak to myslím...“

„No nazdar! Si musíš připadat blbě...“

„Hodně nepříjemný.“

„Pffr, to si snad ani nedokážu představit,“ kroutila zamyšleně hlavou.

„Jo, je to fakt hodně zvláštní. Svým způsobem krásný, ale když o tom začneš přemýšlet, je to pěkně divný. A nechápu smysl, proč to máme cítit. A to mě vyloženě....“ Poslední slovo jsem zadrmolila tak, aby nebylo rozumět.

„Klidně si ulev, to je fakt na místě,“ uklidňovala mě chápavě.

„A to ještě není všechno...“ špitla jsem po chvíli.

Vlaďka se na mě podívala rentgenovým pohledem. „Ještě něco víc?“

„Hm, něco se děje i mezi námi na dálku... Naše duchovní těla se dokážou... Nevím, jak to mám popsat, prostě jako když se promísí... A to potom cítím, jak celá vibruju, jako bych ani neměla nebo spíš nevnímala svý fyzický tělo, byla jsem jenom energie...“

„To je dokonale šílený...“ hlesla dojatě. „Ale nádherný nejspíš, co?“

Jen jsem se zasněně usmála a kývla.

„Akorát se bojím, co se stane, až se z tohohle snu jednou probudím...“ vyslovila jsem svou obavu.

„Ty fakt žiješ v úplně jiným světě. A je mi jasný, že když by ses musela vrátit do tohohle ´obyčejnýho´, bylo by to pro tebe docela trauma. I když pro mě by bylo trauma už to, kdybych se dostala tam, kde jsi teď ty. Měla bych se za blázna a nejspíš bych šla k nějakýmu psychologovi... Teda ne, že bych tě měla za blázna, tak na mě vážně nepůsobíš, ale já bych se tak prostě brala...“ přiznala mi upřímně.

„Já vím. Když se na to podívám zvenčí, vidím to taky tak...“ pokývala jsem smířeně hlavou. „Ale já vím, že nejsem blázen, že tyhle věci se dějí a to, co prožívám, není výplod mé fantazie! Mám jasné důkazy a to mě hodně drží nad vodou, věř mi.“

„A co třeba máš za ty důkazy?“ optala se opět dychtivě.

„Prostě když cítím nějaký jeho silný pocit, kouknu většinou na twitter, kde hodně píše, co se aktuálně děje v jeho životě. Tak třeba zrovna před dvěma dny... Bylo dopoledne a já byla normálně v práci, vůbec jsem na něho nemyslela. Najednou jsem v sobě pocítila takovou až dětskou rozvernost a radost. Jako když se někdo děsně skvěle baví a fakt si to užívá. Bylo mi divný, co by v té době takhle blbnul, když podle časovýho posunu u nich měla být noc, něco kolem čtvrté ráno. Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že je zrovna v Číně a že si tam vyzkoušel cosi na nějaké čínské slavnosti. Našla jsem i záznam na youtube a jasně na něm bylo vidět, jak si to tam skvěle užíval. On je pořád tak trochu jako dítě, dokáže se naplno bavit, hrát si...“

„Úchvatný,“ usmála se Vlaďka. „A fakt neuvěřitelný. Ale důkaz je to dostatečný . Zvlášť pokud jich je takhle ještě víc.“

„Jo, to je,“ přitakala jsem a vyprávěla jí o tom hurikánu a ještě pár drobností, například jak jsem cítila smutek a on pak napsal, že vzpomíná na mrtvého kamaráda a jindy zase že mu zemřel děda.

„A co ty neověřené, neboli neověřitelné pocity?“ napadlo Vlaďku ještě se zeptat. „Máš ještě nějaké další mystické zkušenosti?“

„Hmmm...“ zapřemýšlela jsem a jako první mi vytanulo na mysli toto: „Jednou brzy ráno jsem se vzbudila. Jen tak v klídku. Byla jsem vzhůru sotva pár vteřin, tak akorát dost dlouho nato, abych si uvědomovala, že nespím. A najednou jsem pocítila tak zvláštní pocit – jako když se někdo vytrhne ze spaní, až se mu z toho divoce rozbuší srdce. Víš, takové to leknutí. Cítila jsem i to, jak mu zběsile bije srdce. A přitom to moje bylo docela klidné. Další hodně zvláštní pocit, sotva představitelný.“

„Tak to teda jo. Prostě jakoby v tobě byly dvě bytosti...“ přemýšlela nahlas Vlaďka.

„A jednou v neděli ráno jsme blbly s děckama v posteli a já najednou pocítila takový zvláštní smutek, lítost... Jakoby mu přišlo líto, že je mi tak fajn, že prožívám to, co prožívám a on tohle zatím nemůže mít nebo tam být s námi...“

„A něco veselejšího?“

„Příjemnějšího. Už jsem párkrát cítila, jak byl fakt šťastný, prostě takový to nádherný vibrování na srdci,“ zasnila jsem se rozněžněle. „A ještě pár takových okamžiků, kdy mi to hlava nebrala. Například před pár týdny jsem o něm četla, že se mu líbí jistá písnička od Abby. O pár dní později jsem něco dělala a najednou mi něco řeklo: Honem si běž pustit televizi!Bezmyšlenkovitě jsem to letěla udělat a víš, co tam hráli? Jó, právě tu jeho oblíbenou písničku. Nebo jindy jsem si chtěla pustit jeho sólové album a najednou mi v hlavě zaznělo: To není dobrý nápad! Tomu jsem se fakt zasmála, protože jsem v tom neviděla žádný problém. No, když začala hrát první písnička a já z ní začala upadat do smutku, došlo mi to varování. A přitom jsem byla do tý chvíle psychicky úplně v pohodě...“

„To sou teda zážitky, člověče...“ vyvalila znovu oči Vlaďka a kroutila nechápavě hlavou.

„Vlastně konečně zapadám do toho svýho života. Doteď jsem byla jen já sama divná a teď je takovej i můj život. Nejspíš je teda všechno tak, jak má být.“

Tomu jsme se musely na závěr od srdce zasmát.

Potřebovala jsem si udržet aspoň trochu nadhledu a optimismu, jinak by mě to semlelo nadobro. Jen jsem si tak pomyslela, že se možná opravdu člověku děje pouze to, co je schopný zvládnout. Potřebovala jsem tomu věřit.


Nerozumné srdce


Ano, chápu, že
nemůžem´ být spolu.
Dosud jsme nezvládli
života školu.


Já mám žít tady
a ty zase tam,
učit se musíme
každý sám...

A proto prosím teď
mé milé srdce:
„Přestaň mě trápit -
- buď rozumné přece!“

Jenže srdce nehodlá mít
´rozum´!
Vlastně vůbec nerozumí
slovům...

Pak uslyším tiše zaznít
jeho smutný hlas:
„Já dokážu jenom cítit.
Tak dej mi, prosím, čas...“

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?