duše píšeLenka Žáková

122. Přežívání - román Ve spirále osudu

Publikováno 19.02.2017 v 15:32 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 41x

Následujících pár dní mám zahalených v jakési mlze. Prostě si je moc nepamatuji. Připadala jsem si jak přepnutá do nějakého úsporného režimu. A taky jsem měla pocit, že vůbec nic necítím. Jakobych měla vypnuté emoce. Takhle nějak jsem si představovala ´živou mrtvolu´.

Nebyla jsem si jistá, jestli se to dělo z mého vlastního rozhodnutí, ale měla jsem spíš dojem, že v tom je nějaký vyšší úmysl. Snad abych to lépe zvládala. Později jsem to svým strážným andělům trochu vyčetla. Přišlo mi to jako pořádný ´doping´. Ale mysleli to se mnou dobře. Jak jinak by taky mohli, strážci moji milující, milovaní.

Ještě toho dne se mi ozvala Keithova zdrcená máma. Místo na synovu svatbu teď mířila na jeho pohřeb. Strašné. Jindy bych se do její situace naplno vžila, ale tentokrát... Byla jsem prostě vypnutá, zablokovaná. Takže jsem se nemohla ničit ještě nějakým vciťováním do druhých.

Zpráva o tragické smrti Keitha Cartera, zpěváka ze známé irské skupiny, šokovala celý svět. Přetřásání jeho života a všech možných spekulací o něm se na mě hrnulo ze všech stran. Přišel čas povolat na pomoc mé rodiče. Přiletěli téměř okamžitě i s Ondrou a stáli při mě při všem tom psychicky vypjatém vyřizování pohřbu a všeho kolem. Ubytovali se i s Míšou v domě, ve kterém jsme s Keithem toužili založit svou vlastní rodinu. Už to nebylo to kouzelné místo tak jako předtím. Bez něho ztratilo svou zář, svůj smysl v mém životě. Stalo se místem krásných, ale momentálně tak bolestných vzpomínek. O to víc jsem ocenila, že jsem měla při sobě své rodiče i sourozence. A taky všechny přátele.

S malou Avou jsem se v té době moc neviděla. Ne, že bych se o ni nedokázala postarat, ale nechtěla jsem ji svým momentálním psychickým rozpoložením poznamenat. Lorna s Danielem si museli na neurčitou dobu sehnat jiné hlídání. Mrzelo mě to, ale byla jsem si jistá, že pro Avu je to takhle lepší a přijatelnější řešení.

Dva dny po Keithově smrti přiletěla do Irska jeho máma a sestra s rodinou. Bylo to naše první setkání. Bohužel, nemohlo být v nevhodnější dobu. Přesto jsem hned poznala, jak moc fajn jsou to lidé a všichni jsme se v tak těžké chvíli dokázali vzájemně ohromně podporovat.

Keithovo tělo bylo dopraveno z Ameriky do jeho rodné země a připraveno k pohřbení. Každý, kdo něco takového zažil, smrt někoho tak blízkého, chápe, že nelze popsat pocity, tu bolest, kterou cítí. Ty bezedné hlubiny smutku. Ty potoky slz. A všechny ty neodbytné vzpomínky. Cokoli zahlédnete, kohokoli potkáte, všechno a všichni vám připomínají toho člověka, kterého jste ztratili. Ani má pevná víra, že nikoho nemůžeme doopravdy ztratit, mě nedokázala dostatečně povzbudit. Musela jsem si projít tím sužujícím steskem. Světy, ve kterých jsme momentálně já a Keith pobývali, fyzický a ten beztělesný, duchovní, jsou schopné se protnout. Ale po většinu času jsou jasně odděleny. Taková jsou pravidla, nad kterými lidské bytosti nemají moc, která nemají právo ovlivnit.

Přesto mi bylo dovoleno ještě jednou Keitha zahlédnout v jeho fyzické podobě, kterou jsem znala. A nejen mně...


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?