duše píšeLenka Žáková

126. Přišel náš čas - román Ve spirále osudu

Publikováno 03.03.2017 v 11:31 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 44x

A začaly jsme s plány přestavby a sháněním vhodných spolupracovníků. Všechno šlo tak nějak samo. Samá ´náhoda´. ´Náhodou´ jeden Liamův známý byl architekt a moc fajn originální človíček. Zora se nabídla, že se bude starat o rozpočet a celkově o finanční stránku našeho projektu. Prostě rozená ekonomka. Marika se nám svěřila, že se na svatební cestě ´náhodou´ seznámila s jednou paní, co dělá aromaterapii a že ji to velmi oslovilo. Rozhodla se tedy, že se tomu bude věnovat naplno a získané znalosti pak zúročí právě v našem projektu. Navíc se pustila do malování, k němuž měla od malička vlohy. Navrhla jsem jí, ať zkusí tvořit mandaly a občas někomu namalovat něco přímo ´na míru´ jeho osobnosti. Opravdu pro to měla velké vrozené nadání. No, a naše Míša byla jasná. Navíc se pustila do experimentování s melodiemi pro relaxaci a meditaci. A že jí to šlo! Společně s Liamem byli prostě nepřekonatelní.

Brian a Colin se dál věnovali skládání písniček a pomáhali nám, jak se dalo. Přeměnu tohoto domu jsme brali jako naše společné dítě. Tvořili jsme ho z toho nejlepšího, co jsme v sobě nacházeli.

Jednou večer jsem se zašla podívat do svého bývalého domova, který byl uprostřed přestavby. V té době jsme měly s Míšou pronajatý byt nedaleko odtud. Všichni, kdo na domě přes den pracovali, už byli pryč. Procházela jsem zamyšleně prázdnými místnostmi a sem tam se zasněně zastavila. Za zavřenými víčky se mi proháněly vzpomínky spojené s tímto místem... Loučila jsem se s původním ´duchem´ tohoto domu a vítala jeho novou podobu, nový smysl.

Najednou za mnou něco zašramotilo. Polekaně jsem se otočila. Ve dveřích stál Sasha. Ruce ledabyle zasunuté v kapsách, na tváři zasněný úsměv. Takhle mě nejspíš už chvíli pozoroval.

Ahoj,” kývl na mě pořád ještě jakoby očarovaný. “Věděl jsem, že tě tady najdu...”

Ahoj. A víš, že mě to vůbec nepřekvapuje?” zasmála jsem se rozverně.

Loučíš se?” poznamenal zase tak trefně.

Hlavně vítám nové!” zdůraznila jsem. Pak jsem se rozhlédla kolem a dodala: “Mám tady z toho fakt moc dobrý pocit.”

Hm, vyvíjí se to správným směrem,” přitakal.

Najednou jsem pocítila silné nutkání udělat to...

Úplně to tady vidím...” Roztáhla jsem ruce a zatočila se. “Budeme tady léčit lidi hudbou, slovy, tancem, barvami, obrazy, vůněmi, kameny, energiemi...” Uprostřed věty jsem se zastavila a začala se pomalu přibližovat k Sashovi. “Ale především pochopením, trpělivostí a ze všeho nejvíc láskou...”

Sasha mě pozoroval s dychtivým očekáváním. Došla jsem až k němu, ovinula mu své paže kolem krku a opřela se svým čelem o jeho. “A právě těmito úžasnými ctnostmi jsi mě celou dobu zahrnoval ty. A léčil moji zraněnou duši. Děkuji ti z celého srdce. Kéž ti dokážu všechno dostatečně oplatit.” Pak jsem ho dlouze políbila na rty a konečně bez jakýchkoli výčitek svědomí zašeptala: “Miluji tě, Sasho. A chci být jenom s tebou...”

Sasha mě k sobě pevně přitiskl a začal vášnivě líbat. Nebránila jsem se. Naopak. Přišel náš čas. Mohli a měli jsme být spolu.



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?