duše píšeLenka Žáková

13. Otevřená budoucnost - román Cestou na dno duše

Publikováno 03.04.2018 v 08:43 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 22x

Jeden večer jsme se sešly s paní Vagnerovou u Vlaďky doma. Paní Vagnerová jí namalovala, jak vypadají její čakry a taky dětí a manžela. Pak měla Vlaďka ještě pár otázek na karty. Když jsme všechno pořešily, využila jsem příležitosti a taky se na něco zeptala tarotových karet.

„Jaký má ke mně Nick vědomě vztah?“

Vybrala jsem tři karty. Velekněžka, Svět a Slunce.

„Hm, jste na sebe silně napojení, doplňuješ ho... Škoda, že jste od sebe tak daleko, jsi prostě jeho Slunce,“ uzavřela to paní Vagnerová.

„A setkáme se vůbec v tomhle životě?“ napadlo mě se zeptat.

Vyšla karta Věž.

„Tak to bohužel ne,“ zakroutila hlavou paní Vagnerová. „Věž znamená jasné NE.“

„Hm, tak nic,“ pokrčila jsem smířeně rameny.

Doma jsem o tom tak nějak přemýšlela. To je fakt docela blbost, že se máme takhle cítit a nikdy se nepotkat. Žijeme sice od sebe hodně daleko, ale on sem do Evropy jezdí na koncerty, takže šance k setkání by byla...

Pak mi najednou blesklo hlavou: „Některé věci nemá předem nikdo vědět.“

To mi přišlo jako zajímavá myšlenka. Je možné, že mi karty neřekly pravdu, protože ji nesmím znát? Protože si mám myslet, že se nikdy nesetkáme?


Ve hře života


Znám tě,
a přece mi
dál cosi uniká...
Jde vůbec docela
odhalit člověka?

Cítím tvé pohnutky,
touhy a přání,
však stále duše Tvá
poznat mi brání
celou svou nejhlubší
podstatu.
Snad ví, že není
návratu
z některých takových
tajemných cest.
Raději nechávám
srdcem se vést.

Vždyť vím, že duše je
až příliš hluboká
a nejde vůbec snadno
podívat se přímo do ní
a dohlédnout až na dno.

Všichni jsme vlastně jen

herci ve hře života.
A pódium,
to místo, kde hrajeme si,
vytvořili jsme si ze světa.

Jak úchvatná jsou
naše představení,
jak famózní jsou
naše role.
A stále znova jsme
tolik překvapeni -
- jednou jsme nahoře,
podruhé dole.

A já teď právě toužím odhalit,
co vlastně v sobě se snažíš skrýt.
Za slávu, za obdiv, za potlesk.
Nejistotu? Osamělost?
Nedostatek lásky? Stesk?

Stále mě odmítáš,
od sebe odháníš,
však říct mi to jasné ´sbohem´,
nedokážeš, neumíš...

Nejspíš jen děláš,
co cítíš, že musíš...
Já už to jistě vím
a ty to tušíš.

Tak přestaň se trápit,
že tolik máš ve mně.
Vždyť víš, že já to mám
úplně stejně.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?