duše píšeLenka Žáková

15. Míříme výš - román Cestou na dno duše

Publikováno 04.04.2018 v 08:16 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 24x

„A co vy osobně si myslíte o tom, že má naše planeta postoupit do páté dimenze? Jak to podle vás bude probíhat?“ zeptala jsem se zvědavě paní Vagnerové ještě toho večera.

„Hm, stejně jako všechny bytosti prochází vývojem, tak i planety se někam posouvají... V naší sluneční soustavě nejsou jenom planety, které vidíme a známe, jsou tu i takové, které nejsme schopni našima očima zachytit, protože vibrují na jiné úrovni, jsou v jiné dimenzi. Naše Země se právě taky posouvá na jistou vyšší úroveň, proto se mění i její podoba, je tolik přírodních katastrof. Změny prostě s sebou nesou určitý chaos, musí být zbořeno staré, to, co už není účelné, a vytvořit se něco nového. I člověk vlastně svým způsobem trpí, když se vyvíjí, mění se, něco se učí. Je potřeba zůstat otevřený, přístupný tomu novému, na ničem příliš nelpět, pak je ten vývoj snadnější.“

„To je svatá pravda. Teď je hodně zemětřesení, spousta sopek se znovu probouzí, tvář Země se mění... A prý taky dochází k přepólování planety. To se už několikrát stalo, vlastně k tomu prý dochází pravidelně. To jen my lidi to vnímáme jako nějaké pohromy, protože prostě nechápeme, co a proč se to děje.“

„Hodně lidí teď odchází, umírá při těchhle změnách na planetě, protože prostě nejsou připraveni popojít do té vyšší dimenze, kam Země míří. Tito lidé se znovu narodí na planetě, která je v harmonii s jejich duchovním stupněm vývoje, tak, jako dosud jí byla Země,“ doplnila ještě paní Vagnerová.

Najednou se mi vybavil jeden můj nedávný sen. Hned jsem se s ním musela paní Vagnerové svěřit. „To mi připomíná jeden můj sen... Byl zvláštně živý, skutečný, jakoby z nějakého jiného období, které bylo nebo snad teprve bude... Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že má něco společného s přechodem planety do vyšší dimenze.“

„Tak povídej,“ vybídla mě.

„Tak jo. Vešla jsem do předsíně nějaké budovy. Měla jsem s sebou své dítě, holčičku, nebyl jí ještě ani rok. Sice to byla holčička, ale já jsem si byla jistá, že je to Honzík, můj současný mladší syn. Byl to vážně zvláštní pocit...

Vstoupila jsem do veliké místnosti, která byla celá prosklená. Najednou přišlo nějaké zemětřesení. Když jsem se po něm vzpamatovala, uviděla jsem svoje miminko ležet v nějaké menší vedlejší místnosti. Kolem bylo rozbité sklo. Běžela jsem za ním, prolezla pod nějakou skleněnou stěnou a zjistila, že je mrtvé. Bylo mi z toho strašně smutno... Ale zároveň jsem cítila, že je v pořádku, jeho duše je v bezpečí. A já se s tím musím smířit. Pořád jsem cítila velkou lítost, že už tu se mnou fyzicky nemůže být, ale nakonec mě prostoupil pocit smíření. Musela jsem jít dál. Bylo potřeba pomoct zraněným.

Jako bych se s dítětem rychle rozloučila a běžela k nějaké ženě opodál. Nevím, co přesně jí bylo, ale věděla jsem, že si svou bolest způsobuje sama tím, že něco nechce nebo se bojí přijmout. Domlouvala jsem jí, že se musí uvolnit, nebránit se, smířit se a přijmout to, co se jí děje. Z ní jsem cítila, že je to moje babička v tomhle současném životě. I když v tom snu byla mnohem mladší a vypadala jinak. Nakonec jsem vyběhla ven a utíkala k blízké hasičské stanici pro pomoc. Věděla jsem, že se s těmi lidmi tam znám a že mi hned půjdou pomoct... „

„A jaký máš z toho pocit?“ vyzvala mě předvídavě k zhodnocení.

„Jako by to byla jedna z katastrof, které předchází postupu planety, ale i bytostí, do vyšší dimenze bytí. Kdo nebyl připraven postoupit, nepřežil. Kdo ano, byl v pořádku. A ti zranění, jako byla i ta žena, které jsem pomáhala a ve které jsem poznala svou současnou babičku, dostali ještě jednu šanci...“

„Ano, to by odpovídalo tomu, cos cítila, že musí ta žena udělat. Nebránit se té změně, protože právě ten strach a to vzdorování jí působilo utrpení. Opravdu zvláštní sen...“

„Možná se to vážně stalo... Třeba na jiné planetě, která prošla už dřív tímhle bodem vývoje, ve kterém je teď Země,“ pronesla jsem zamyšleně.

„To je dost možné, Gábi,“ kývla paní Vagnerová. „Ale je možné i to, že se to teprve stane, třeba v tvém příštím životě.“

„Nevím, spíš mám pocit, že už to bylo... Víte, vysvětlovalo by to i ten pocit, že k Honzíkovi cítím větší mateřské pouto než ke staršímu Ládíkovi. Přestože s Ládíkem jsem si povahově mnohem bližší. Prostě Honzík není mým dítětem poprvé, proto ten pocit. A s Ládíkem jsme museli mít jiné vztahy, tam mám pocit, že jsme si tak jaksi rovni. Snad jsme byli přátelé se stejným pohledem na svět, duchovním zaměřením...“

„No, takhle to určitě bylo! Podívej, jakou mám husí kůži! A to, jak víš, u mě znamená, že jsi právě řekla něco pravdivého,“ ujistila mě paní Vagnerová.

Bylo už dost pozdě, a tak jsme musely naši filozofickou debatu ukončit. A nejspíš nejen já jsem se už nemohla dočkat, až budeme mít zase další příležitost dumat společně nad něčím tak fascinujícím.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?