duše píšeLenka Žáková

2. Magický příběh - román Cestou na dno duše

Publikováno 19.03.2017 v 14:55 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 38x

Gábina vzpomíná na svou velkou, zvláštní zkušenost před lety - zasvěcení do Shambally a pocitové propojení s jedním šamanem.

Po pár dnech jsem onomu snu přestala věnovat pozornost. Měl se mi však zase zanedlouho připomenout…

Jedno pěkné odpoledne jsem se šla projít se svou kamarádkou Vlaďkou. Najednou jsem bez rozmyšlení pronesla: „Je to zvláštní, ale mám pocit, že se něco chystá, něco se začíná dít... Tak jako tenkrát...“

Vlaďka se na mě tázavě podívala: „O čem to mluvíš?“

„Je to tak dva roky, co jsem si prošla hodně zvláštním, náročným obdobím. Ale tak moc mi to dalo. Hodně mě to změnilo.“

„No, tak povídej,“ vyzvala mě s úsměvem.

A já začala vzpomínat.

„Na facebooku jsem poznala jednoho muže, šamana a astrologa z Prahy. Jmenoval se Štěpán. Od první chvíle jsem měla pocit, že ho znám a že je mezi námi něco zvláštního... Nedokázala jsem to popsat, vysvětlit... Vlastně jsem tam poznala několik zajímavých lidí, se kterými jsem jaksi souzněla. Ale s ním jsem si nepsala, nic, prostě jen ten pocit... Jakési zvláštní propojení mezi námi. Jako bych ho cítila uvnitř své bytosti.

Trvalo to několik měsíců. Nabyla jsem dojmu, že je mezi námi něco nevyřešeného a že bych s tím měla něco dělat. Zaujala mě šambala – to je něco jako reiki. Prostě léčení energiemi, napojení na něco vyššího. Našla jsem si jednu slečnu, která zasvěcovala do šambaly a ta mi řekla, že se podívá, jak na tom jsem, který stupeň jsem schopna přijmout. Napsala jsem jí své datum narození a jméno. Pak jsem to pustila z hlavy a šla vařit oběd. Najednou jsem se zarazila. Tak jasně jsem cítila, jak si mě někdo zevnitř prohlíží, prostě je ve mně, v duši nebo jak to mám popsat. A pak údiv. Nad tím, jak jsem dobrá. To mi bylo docela proti srsti – nedokázala jsem v té době přijímat ocenění, proto jsem si připadala ´blbě´. Mám pořád jakýsi strach z toho, že bych mohla být namyšlená. Nejsem si jistá, proč. Ale když jsem pak četla zprávu od Nikol, bylo mi to jasné. Napsala mi: ´Holka jedna, ty jsi na tom s vědomím moc dobře! Dokonce jsi byla v Atlantidě! A jsi schopná přijmout rovnou všechny čtyři stupně šambaly i stupeň mistra!´

No, to mě teda fakt překvapilo a rozhodilo. I když na druhou stranu – odmalička mě fascinoval Egypt a Atlantida...“

„A nemělas obavy jít do něčeho takového?“ kroutila hlavou Vlaďka.

„Jasně, pořád jsem se sama sebe ptala, jestli do toho mám opravdu jít. Ale moje intuice mi nepředkládala žádnou obavu, pochybnost. Tak jsem si řekla, že to prostě nechám osudu, jestli to vyjde nebo ne. A ono se to prostě mělo stát – všechno šlo naprosto hladce. Najednou se mi naskytly peníze na to zasvěcení, dokonce i vhodné místo a klid. A to se dvěma malýma dětma rozhodně nebylo jen tak samozřejmé.“

„A jaké to bylo? Jak ses při tom zasvěcování cítila?“

„Vyrovnaně, klidně, dostala jsem se do jakési nižší hladiny vědomí, jako když usínáš. Pamatuju si pár obrazů, které se mi mihly hlavou. Nejdřív jsem viděla nějaké dvě asi stejně staré děti, jak se honí v nějakém velkém domě. Měl na stěnách zvláštní vzorek tapety. Připadalo mi to jako ty domy na americkém venkově. Mám pocit, že ty děti byly kluk a holka. Běžely do schodů, hrály si, smály se.

Pak jsem viděla zase jinou dobu, snad středověk. Hradní věže, odkud se střílelo z luků... Připomnělo mi to příběh Robina Hooda.

V další vizi jsem zahlédla muže s helmou na hlavě, na které byly nějaké parohy. Byl na lodi podobné vikingským.

A nakonec se mi zjevily moje milované pyramidy.

Pak jsem možná na pár minut nebo jen vteřin usnula. Z toho mě najednou něco prudce vytrhlo a chvíli nato mi přišla na mobil zpráva, že zasvěcení je dokončené. Když jsem se pak ptala Nikol, co viděla ona, řekla mi, že to bylo krásné, plné květin. Moje vize prý nemohla vidět. Pak jsem někde četla, že se při zasvěcování můžou ukazovat minulé životy. Možná to byly nějaké úryvky z nich.“

„Hm, to je fakt zajímavý. A tadyta místa, co jsi při tom zasvěcení viděla, jsou ti nějak blízká?

Nebo i ta doba?“ vyptávala se moje milovaná kámoška.

„Jo, to teda jsou. Jsou mi zvláštně blízké. Ale to se prý stává. Právě podle toho se dá taky poznat, že jsi měla s něčím v minulém životě co do činění. Věci, místa, cokoli, co tě silně přitahuje nebo naopak strašně odpuzuje.“

„Fajn, o tom si popřemýšlím. A co bylo dál?“

„No, místo aby to mezi mnou a Štěpánem skončilo, se to ještě zesílilo. Bylo to potřeba vyřešit. Ale já netušila jak. Ani o co vlastně jde. Něco mi naznačily sny, které se mi v té době zdály. V jednom jsem byla nějaká snad mayská nebo aztécká dívka. Moji lidé odcházeli z místa, kde žili, protože jsme věděli, že nám tam hrozí nebezpečí od nějakých bělochů. Chytila jsem nějakou holčičku za ruku a šly jsme. Nebyla jsem její máma, ale cítila jsem k ní zvláštní něhu. Pak jsme potkali muže, taky našeho druhu. Žil sám, jako nějaký poustevník či co. Prošli jsme kolem něho jen tak. Ale já si všimla jeho zvláštního pohledu. Bylo v něm něco magického... Pak jsem začala cítit, jak mi jakoby telepaticky nebo nějak vnitřně přikazuje, co mám dělat. Ovládal mě a já musela poslouchat. Zvláštní ještě je, že si pamatuji jméno Lamin. Mělo to být moje jméno. A jeho znělo jako El Katlen, Katlan nebo tak nějak. Vím, že mě měl ve své moci a zneužíval toho. A já ho měla ráda, vzhlížela k němu.

V dalším snu jsem se objevila na nějaké oslavě se svým přítelem. Věděla jsem, že spolu nechodíme dlouho, teprve to mezi námi začínalo. Objevil se tam nějaký muž, o kterém jsem věděla, že je to můj bývalý partner. Zase mě zvláštně ovládal. Cítila jsem, jak mě láká do vedlejší místnosti. Byla mezi námi nějaká sexuální magie, vůbec jsem nebyla sama sebou, nedokázala tomu vzdorovat. Pak někdo zaklepal. Lekla jsem se a probudila z toho očarování. Utekla jsem bočním vchodem. Měla jsem hrozné výčitky svědomí. Pak jsem se sešla s tím svým novým přítelem, omluvila se mu a vysvětlila, že mě k sobě můj bývalý přítel nějak pořád přitahuje. Nějakou magií. Ale že se tomu hodlám ubránit. Usmířili jsme se.“

„Aha, takže mezi vámi byla nějaká závislost. Ukazují to oba dva ty sny,“ shrnula to Vlaďka.

„Jo,“ přitakala jsem. „Pak mi to potvrdila jedna kámoška výkladem karet. A on vlastně taky. Jí vyšlo, že to začalo v Egyptě, byli jsme v tom tři lidi. Nevím, kdo byl ten třetí. A Štěpán se pak taky kouknul na naše společné minulé životy a viděl tam, že byl kněžím v Egyptě, měl velkou moc a zneužil ji k ovládání lidí. Já byla jednou z nich. Taky mezi námi byla nějaká sexuální magie. Setkali jsme se ještě v několika dalších životech, kdy jsem byla střídavě s ním a s mým současným manželem. Jakýsi partnerský trojúhelník. A teď ho bylo potřeba vyřešit.“

„Ale jak? Tušila jsi?“

„Vlastně ne. Dohodli jsme se, že se sejdeme, ale nakonec k tomu nedošlo. Přiznal, že začíná vztah s jednou ženou, která mi byla taky zvláštně blízká. Nějak mi připomínala mě samou. Musela jsem se s tím srovnat. Díky šambale jsem byla příliš povznesená, ulítlá a bylo potřeba se trochu uzemnit a vyrovnat. Upadala jsem do těžkých depresí a vnitřně jasně cítila, že není kolem nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Měli by mě za blázna. Nikdo tenkrát nebyl schopný porozumět tomu, co prožívám. Byla jsem v tom zoufale sama. Jediné, co mi pomáhalo, byla víra v anděly a duchovní pomocníky. Obrátila jsem se na ně a vroucně je prosila o sílu a pomoc. Fungovalo to. Dodnes jsem jim neskonale vděčná.

Pak se mi jednu noc stalo něco strašidelného. Probudila jsem se – byla jsem si naprosto vědomá, že jsem vzhůru. Najednou jsem cítila, jak se má duše, mé vědomí, prostě můj vnitřek někam propadá. A nějaké temné bytosti mě tam přímo táhly. Takovou hrůzu jsem do té doby nikdy nezažila. Bylo to tak opravdové... Prosila jsem, ať mi někdo pomůže, ale nic nepomáhalo. Pak jsem si uvědomila, že si musím pomoct sama. Nějak jsem v sobě našla jistotu a sílu a prohlásila, že na mě nemají žádné právo, že jsem dobrý člověk. V tu chvíli to prostě přestalo. Šílenost. Uvědomila jsem si, že jsem potřebovala najít svou vlastní vnitřní sílu, odhalit, co všechno ve mně je, nabýt sebevědomí. Právě v těch nejzoufalejších chvílích člověk zjistí, co v něm opravdu je, že vlastně není vůbec žádný slaboch, ale vnitřně velmi silná bytost. Od té doby o tom nepochybuju. Jak o své vnitřní síle, tak o všech těch andělech a jiných duchovních ochráncích kolem mě.“

„Huuu, to zní fakt bláznivě,“ vydechla uneseně Vlaďka. „Ale to ještě není konec, viď?“

„Ne,“ zakroutila jsem vesele hlavou. „Konečně jsem nabyla pocitu, že mám Štěpána ráda tak jaksi jinak, sourozenecky. Taky jsme si o tom psali a oba jsme se na tom shodli. Zdálo se, že jsem z toho venku, nic už mě k němu netáhlo. Zavládl mezi námi jakýsi klid. Nepsali jsme si, nekontaktovali se, neměla jsem potřebu. Asi o měsíc později jsem jedno ráno pocítila zvláštní jistotu, že Štěpán s Denisou, to byla ta jeho přítelkyně, se kterou začal dokonce i bydlet, mají ve vztahu problémy. A zase jsem cítila to zvláštní chvění, jakoby se obracel zpátky na mě, protože s ní mu to nevyšlo. To jsem razantně odmítla. O pár dní později mi napsal na mobil zprávu, že se s Denisou rozcházejí. Potvrdil mi to, co jsem ´věděla´. Popřála jsem mu, ať to vyřeší v klidu a jsou schopni zůstat přátelé. To bylo všechno. Už jsem s ním nepotřebovala nic mít, nic řešit. Jedna kamarádka mi jakousi diagnostikou potvrdila, že jsem k němu na sto procent pozitivní a nula negativní. On ke mně taky stoprocentně pozitivní, ale zůstalo mu vůči mně něco negativního, s čím se nevyrovnal. Proto se mu něco podobného přihodí znovu. Byl to fakt úžasný pocit, že jsem to takhle zvládla. Začala jsem si sama sebe mnohem víc vážit. Navíc mi to potvrdilo spoustu věcí, kterým jsem víceméně věřila, ale potřebovala jsem důkaz pro... mysl? Možná. Prostě díky tomu všemu jsem nabyla jistoty, že ony duchovní věci prostě existují a já jsem schopná je vnímat.“

„Fakt úchvatnej příběh,“ kroutila Vlaďka vykuleně hlavou. „A co to má společnýho s tím, co se podle tebe teď zase začíná dít?“

„Prostě mám pocit, že zase začínám někoho cítit... Jakési propojení s někým. Ale zatím netuším, kdo to je,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak to jsem fakt zvědavá, kdo se z toho vyklube!“ zamrkala na mě provokativně.

„Stejně je to zajímavý – konečně jsem se tak nějak vnitřně smířila s tím, jaký mám život, že můj vztah s Honzou není ideální, podle mých představ. A tohle se mnou může zase pořádně zamávat. Období klidu nejspíš končí. Je na čase se zase něco naučit, povyrůst.“

Byla to naprosto správná věštba.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?