duše píšeLenka Žáková

4. Vnitřní loučení - román Cestou na dno duše

Publikováno 04.04.2017 v 08:12 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 46x

Jedno ráno mi zavolal můj táta a oznámil mi, že umřel děda, jeho otec. 
Bylo mi z toho smutno, ale uvědomovala jsem si, že už to pro něho bylo vysvobození. Měl přes devadesát a i když po fyzické stránce na tom byl pořád ještě docela dobře, psychicky to šlo hodně z kopce. Slyšel hlasy, vedl zvláštní, paranoidní řeči. Neměla jsem ho za blázna, spíš jsem měla pocit, že pomalu odchází na druhou stranu. Za babičkou.
Díky této smutné události jsem si vzpomněla na to, jak umřel můj děda z mamčiny strany. Tenkrát to bylo hodně zvláštní, děda se se mnou vlastně přišel rozloučit. Čekala jsem v té době své první dítě a přijela na návštěvu k mamce a tedy i jejím rodičům, kteří bydleli ve stejném domě. Spala jsem v pokoji své sestry, která v té době nebyla doma. Bylo ráno a já měla zvláštní sen. Cítila jsem v něm dědu a měla jsem o něho strach. Věděla jsem, že se mu něco stalo. Pak se ale všechno otočilo a děda mě uklidňoval, že je mu dobře, že je v pořádku. Cítila jsem naprostý klid. 
Když jsem se vzbudila, mamka mi řekla, že dědu před chvílí odvezli sanitkou do nemocnice, protože měl další infarkt. Ale že by měl být stabilizovaný. 
Odpoledne jsem odjela do svého nového domova, kam jsem se přivdala. Zanedlouho nato mi volala mamka. Až kolem třetí hodiny odpoledne jim z nemocnice přišla zpráva, že děda umřel. Hned ráno ještě v té sanitce. Do nemocnice už ho živého nedovezli. Muselo to být v té době, kdy se mi zdál ten sen... 
Snad to bylo tím, že jsme k sobě měli hodně blízko. Ačkoli jsme měli v podstatě odlišné povahy. On mě bral takovou, jaká jsem byla. I s tím, že jsem věřila na astrologii, reinkarnaci a podobným věcem. Často se na mě tak mile usmál a řekl: „Ty jsi takový náš filozof.“ Nebyl v tom posměch, nikdy mi nic nevyvracel. Snad spoustě těch věcí taky věřil, ale nedokázal to přiznat. Byl komunista a babička zase křesťanka. Oba vlastně věřili. Akorát každý v něco trochu jiného. Babička v boha, děda v lepší svět pro všechny. Ani jedna víra nebyla bez chyby. Ono totiž vždycky záleží na té lidské interpretaci. Není to o špatné víře, ale o tom špatném v lidech, o tom, co s tou vírou udělají. 
Ale tohoto dědu, co právě ten rok v září zemřel, jsem necítila odcházet. Bylo mi to trochu líto. Snažila jsem se smířit s tím, že náš vztah nebyl tak silný jako s tím dědou, co umřel dřív. Mimochodem, oba to byli Josefové. 
 „To je mi líto,“ pokývala paní Vagnerová soucitně hlavou, když jsem se jí svěřila, co se stalo. „Ale holt všechno je tak, jak má být. Každý máme svůj čas.“ 
„Vím, že to zní blbě a nikomu jinému bych to zřejmě nepřiznala, ale už delší dobu jsem dědovi přála, aby konečně mohl odejít. Bylo to náročné jak pro něho, tak pro mého taťku, který se o něho staral. Akorát si nejsem jistá, jak moc pozitivní vztah mezi nimi ke konci byl. Včera se mi navíc zdál sen, ve kterém jsem cítila jak taťku, tak dědu a něco mezi nimi ´viselo ve vzduchu´. Cosi neodpuštěného.“ 
„Jo, Gábi, to je mezi nimi a do některých záležitostí by ses neměla plést, ať máš sebelepší úmysly. Pokud jim můžeš nějak pomoct, dostaneš šanci a věřím, že ji rozeznáš,“ odvětila moudře. 
A měla pravdu. Ta chvíle, ta šance měla přijít.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?