duše píšeLenka Žáková

54. Příběh s otevřeným koncem

Publikováno 14.10.2016 v 13:18 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 34x

Koncert skončil, ale následovala afterparty. Ač se mi do toho příliš nechtělo, bylo mi jasné, že právě tady budu mít příležitost promluvit si se Sashou.

Holky, né, abyste se někam ztratily! Pro nás ta nejlepší šou teprve začíná!” upozorňoval nás pohotově Colin.

Jasný, následujte nás!” zahlaholil Brian vesele.

Já jsem ale neměla ani náhodou v plánu někam od tebe zdrhnout,” ujistila ho se smíchem Rika.

Brian na ni jen provokativně zamrkal.

A nejdřív bychom si mohli připít na to naše úžasné setkání,” vyzval nás Keith na zahájení afterparty. “Takže kapka šampaňského pro každého!”

Přiťukli jsme si a připili a nálada byla prostě božská. Tedy pro většinu z nás.

Omluvte mě, jdu si chvilku zahrát na dýdžeje,” rozhodl se Sasha taktně zmizet z naší společnosti. “Míšo, nechceš jít se mnou?”

Míša překvapeně ožila. “No jasně! Díky za super nabídku!”

A my bychom mohli tu jejich spolupráci ocenit tím, že si na ten jejich výběr hudby zatancujeme,” okecával to rozjařeně Brian.

Mám to chápat tak, že mě vyzýváš k tanci?” ujišťovala se vtipně Rika. Ti dva se prostě dokonale doplňovali. “Doufám, že nás hodláte následovat,” dodala ještě směrem k nám.

My vás následovat nehodláme, my vás jednoduše předběhneme!” zavýskal Colin, chytil Zoru za ruku a jako vítr odletěli na parket jako první.

Jako malej...” povzdechl si naoko vyčítavě Brian.

Tak běžte, než vás předběhneme i my,” vyzval ho Keith. Brian s Rikou se nenechali dvakrát pobízet a odběhli stejným směrem jako předtím Colin se Zorou.

Potom se Keith obrátil ke mně a džentlmensky pronesl: “Smím prosit, madam?”

Smíte, pane,” odvětila jsem se smíchem, chytila ho za ruku a odvedla si ho mezi ostatní tančící.

Po několika svižnějších hitech vybrali Sasha s Míšou taky něco pomalejšího.

No konečně,” poznamenal radostně Keith a jemně se ke mně přitiskl. Projela mnou vlna vzrušení a zároveň určité nervozity. Pomalu jsme se vlnili v rytmu hudby. V Keithově náručí jsem se cítila příjemně bezpečně... ale tak trochu stísněně.

Po chvíli jsem si uvědomila, že nás někdo pozoruje. Sasha stál opodál se skleničkou čehosi v ruce a sledoval nás zvláštně zastřeným pohledem. Když se naše oči setkaly, otočil se a odešel z místnosti.

Písnička dohrála a hned začala hrát nějaká rychlejší.

Promiň, musím si odskočit,” vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě a nečekaje na odpověď, nechala jsem tam Keitha stát jako kůl v plotě.

V půlce cesty jsem narazila na Míšu.

Jdu si s ním promluvit, hned,” prohlásila jsem odhodlaně a Míša jen pokývala hlavou. “Můžeš, prosím, zatím zabavit Keitha?”

V pohodě,” přikývla znovu. “Hodně štěstí.”

Chvíli jsem ho nemohla nikde najít. Pak jakoby mi něco poradilo, abych vyšla jedněmi dveřmi ven do jakéhosi dvora. Sasha tam stál opřený o zeď se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima.

Zaváhala jsem.

On však najednou otevřel oči a promluvil směrem ke mně: “Já vím, musíme si promluvit.”

Pomalu jsem došla až k němu. Nevěděla jsem, jak začít.

Opět jako by mi četl myšlenky.

Tak já začnu. Předem se přiznávám a omlouvám, že jsem trochu opilý, ale střízlivý bych se nejspíš k tomuhle rozhovoru neodhodlal. Ale zato tě ujišťuju, že budu upřímný,” řekl na úvod.

Toho si opravdu vážím a budu tedy taky co nejupřímnější,” ujistila jsem ho.

Tak tedy...” začal pomalu a koukal kamsi do země vedle mě. “...ve skutečnosti jsem rád, že to takhle dopadlo. To, že jsi s Keithem... Zřejmě to má v sobě narozdíl ode mně srovnané. Především co se týče vztahu k tobě. Já... vlastně nevěděl, co chci. Něco mě pořád drželo zpátky, jakýsi pocit strachu... že ti ublížím...”

Po těchto slovech se mi smutně podíval do očí. “Jsem si jistý tím, co k tobě cítím, ale nejsem schopný mít s tebou nějaký bližší vztah... Proto je to takhle lepší.”

Nechápavě jsem potřásla hlavou. “Promiň, ale vůbec ti nerozumím,” špitla jsem zmateně.

Stál naproti mně, tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla. Sálala z něho taková dětská bezelstnost.

Trochu rozpačitě strčil ruce do kapes. “Já tomu vlastně taky nerozumím, ale prostě to tak cítím. Chtěl bych být s tebou, ale cítím, že prostě nemůžu. Bojím se, že ti ublížím, že náš vztah by snad nás oba nějak fatálně poznamenal...”

Zoufale si promnul oběma rukama obličej. Měla jsem pocit, že bojuje s touhou mě obejmout a utěšit... nás oba.

I já... jsem měla dlouhou dobu pocit, že my dva patříme k sobě...” připustila jsem tiše. Překvapeně se na mě podíval. “Ale pak se něco změnilo... Nejspíš nemá cenu bojovat proti osudu, proto jsem se rozhodla nechat to všechno prostě tak nějak vyplynout. Nedokážu to vysvětlit, ale přes to všechno mám pořád pocit, že je všechno právě tak, jak to má být. A že jednou pochopíme. Srdcem i rozumem,” pronesla jsem slova, o kterých jsem vlastně vůbec nepřemýšlela. “Bolí to, ale i to je život, cenná zkušenost, stojí to za to...”

Přesně o tomhle je ta písnička Nevzdávej se,” skočil mi dychtivě do řeči Sasha, a pak s povzdechem dodal: “Jo, je prostě o nás dvou, s otevřeným koncem, nedořešená...”

Věřím, že jednou zažijeme její dobrý konec, pro nás oba,” usmála jsem se na něho povzbudivě.

Miluješ ho?” zeptal se najednou přímo.

Rozum se snažil dát mu... dát nám oběma jasnou odpověď...

Pomalu jsem se mu podívala do očí... a mé srdce odpovědělo naprosto upřímně: “Miluji vás oba...”

Šokovaně si mě prohlížel. Pak se ke mně na chvíli otočil zády a zhluboka dýchal. Jakoby se odhodlával k něčemu... pro něho velmi těžkému.

To je dobře...” zaslechla jsem najednou jeho tiché zašeptání. Když se ke mně obrátil zpátky obličejem, jeho oči se leskly slzami. “Chci, abys byla s někým šťastná... Já tě totiž taky miluju.”

Pak bez dalšího slova odešel.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?