duše píšeLenka Žáková

7. Vidím do tvé duše, slyším tvé myšlenky, cítím tvé pocity- román Cestou na dno duše

Publikováno 25.04.2017 v 09:39 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 68x

Název je všeříkající.
  Cítila jsem ho stále silněji. Jako nějakou součást mé bytosti. Často jsem se šla jen tak projít a povídala si... s jeho duší nebo s tou svou? Nebyla jsem si jistá. Měla jsem prostě pocit, že mi naslouchá. Tolikrát mě zarazila slova, která nešla ze mě, která já bych neřekla... 
  Bylo těžké něčemu takovému uvěřit. Jednou mě dokonce napadlo: „A jakto, že si vůbec rozumíme? Vždyť každý mluvíme jiným jazykem? Kdo nám to tak dobře tlumočí?“
  Odpověď přišla rychleji, než bych ji dokázala vymyslet. „Přece vaše duše!“ 
  A mě to v tu chvíli připadalo tak samozřejmé. Jistě, kdo jiný by mohl... 
  Jednou večer jsem ležela v posteli a cítila, jak je šťastný, plný lásky, zamilovaný... Cítila jsem v celé své bytosti nádherné chvění, jakési milující souznění. Taková euforie... A pak hluboké dojetí. Jakoby se z toho až rozbrečel štěstím a dojetím. Z toho jsem byla vážně dost zmatená. 
  Pak jsem zaslechla slova: „Napíšu pro tebe písničku!“
 
  „Každý večer, když si lehnu do postele a uvolním se, cítím, jakoby mě někdo... líbal?! Takový zvláštní chvění na rtech...“ svěřovala jsem se zase jednou paní Vagnerové. 
  Byla v té době jediná, které jsem mohla říct úplně všechno. Byla jsem za ni tak strašně vděčná. Nedokážu si představit, že bych v téhle šílenosti byla docela sama, nemohla se nikomu svěřit. 
  „Víte, snad odmalička jsem věřila na takové ty věci jako je reinkarnace, duchové, kouzla a tak... Ale tohle je fakt síla i na mě! Na jednu stranu je to úchvatné, smět něco takového prožívat. Ale zároveň je tak těžké to ustát...“ 
  „Jó, holka, jen tomu, kdo je v něco takového schopen uvěřit, se to může opravdu stát,“ zafilozofovala si. „Ale vážně se musíš snažit to ustát, i když to není lehké. Ty máš narozdíl od něho rodinu, musíš tu být pro ně, dostatečně vědomá, uzeměná. Rozumíš mi?“ 
  „Naprosto,“ řekla jsem pevným hlasem. 
  „Pojď, zkusím vás znovu namalovat, jestli se něco změnilo, případně co se děje,“ nabídla mi a já ráda přijala. 
  „Ježišmarjá, co to je?“ vyděsila jsem se při pohledu na tu kresbu. „Proč to tam mám takhle zaškrtaný?“ 
  „Hm, pořád na sebe působíte na těch pěti čakrách... Vidíš, ten jeho energetický vír vede správně po všech čakrách, ale vrací se a končí na tvé šesté čakře, na kterou doslova... útočí?! Snaží se tě v téhle oblasti... Nevím, snad ovládat nebo co?“ 
  „O čem je šestá čakra?" 
  „Je to intuice, duchovní síla, projekce vůle, otevřenost myšlenkám druhých. Taky díky ní můžeme slyšet hlas vyššího já a vidět různé vize.“ 
  „Prostě taková komunikace na vyšší úrovni?“ 
  „Dá se to tak říct,“ připustila paní Vagnerová. „Napadá tě něco?“ 
  „Hm, to by vysvětlovalo ty moje pocity, že si pořád s někým povídám a že mě jaksi zevnitř někdo pozoruje,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou. „Tudlevá mě to už začínalo lézt na nervy. Potřebovala jsem si odskočit a naštvaně jsem ho musela upozornit, že jdu na záchod, tak ať se, laskavě, aspoň chvíli nedívá. Fakt ho to pobavilo, ale poslechl mě. Chvílema děsný. Čím víc se snažím hlídat svý myšlenky, tím větší hovadiny a sprosťárny mě napadají. Jakoby si mysl žila svůj život a dělala si ze mě srandu.“ 
  „To teda musí být strašné,“ vyvalila na mě paní Vagnerová vyděšeně oči. „Hotová schizofrenie a ještě něco navíc. Měla bys ho trochu usměrnit, jestli to půjde.“ 
  „Ale jo, dá se s ním domluvit. Vlastně ho na jednu stranu chápu. Já si o něm spoustu věcí můžu najít na internetu, ale on o mně neví nic. A tohle je jediný způsob, jak mě poznat. Akorát nechápu, že mu to tak jde. Mám zvláštní pocit, že má na to jakýsi talent...“ 
  „Ale ty ho taky slyšíš, ne?“ 
  „Jo, ale tolik se v něm nešťourám. Mně to přijde... nevhodný. Ani tak moc nemám potřebu. Když ho slyším, tak ho slyším. Když ne, tak se v něm nešťourám. Prostě to nechávám, jak to přichází.“ 
  „To je dobře. Respektuješ jeho soukromí,“ schválila mi to. „I když chápu jeho pohnutky, proč to dělá. Nejspíš to časem omezí.“ 
  „To doufám. A taky v to, že je dost tolerantní. Kdo ví, co ve mně vyhrabe,“ zasmála jsem se trochu nervózně. 
  „S tím si nelam hlavu. Každý v sobě máme nějaké ty ´démony´. Nejspíš jsi v něm taky leccos odhalila už tím, že cítíš jeho pocity.“ 
  „Jo, je to fakt síla, vidět jeden do druhýho. Ale nehodlám to zneužít a věřím, že ani on ne.“ 
  „Opravdu se tak můžete hodně naučit a stát se lepšími bytostmi. Vždyť, kdo ví, třeba do sebe budeme jednou takhle vidět všichni...“ 
„No, tak to nás čeká ještě hodně dlouhá cesta k tomu, abychom to byli schopni zvládnout. Především dokázat neodsuzovat druhé za jejich slabosti a taky toho nezneužívat. A snad ještě těžší etapa je, neodsuzovat sami sebe za to, že nejsme dokonalí...“

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?