duše píšeLenka Žáková

70. Bilancování posledního dne roku - román Ve spirále osudu

Publikováno 02.11.2016 v 12:31 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 37x

Ještě následující den jsme si s Keithem užívali ten klid a harmonii mezi námi. A pak nadešel Silvestr. Navečer jsme se usadili ve společenské místnosti, která byla na tento den připravena i na tanec. A očekávání nového roku mohlo začít...

Nálada byla pohodová, veselá, tancovali jsme, popíjeli víno, prostě jsme se všichni skvěle bavili.

Pár pomalých písniček jsem proploužila s Keithem, pak jsme se ale shodli, že bysme se měli taky trochu prostřídat. No, někomu se to zamlouvalo víc, jinému už míň...

Tak, ségra, vyzývám tě... k tanci!” přimotal se ke mně jako první Brian v hodně povznesené náladě. Tedy on ji měl skoro pořád, ale teď měl v sobě nějakou tu deci vína, tak byl ještě ´ulítlejší´. Popravdě řečeno, v první řadě mě překvapilo, že je to u něho vůbec ještě možné někam ´vygradovat´.

Ale né že se mnou třískneš vo zem v tý svý lítací náladě!” upozornila jsem ho předem. “Já fakt nemám křidýlka!”

Žádný strachy...” mávl rukou a už mě vlekl doprostřed místnosti. “U pomalých melodií lítám jenom vnitřně,” zašeptal mi do ucha a spiklenecky na mě mrknul, když jsme začali vířit po parketu.

Nevím proč, ale mám takový pocit, že se mnou chceš kvůli něčemu soukromě pokecat,” ozvala jsem se po chvilce.

Ach jo, jsem tak průhlednej...” povzdychl si naoko zdrceně. Pak se rozzářil upřímným úsměvem. “Tak co, jsi šťastná?”

Spontánně jsem se rozesmála.

Překvapeně si mě prohlížel, a pak smířeně konstatoval. “Vypadá to, že už jsem vtipnej i ve chvílích, kdy to nemám v plánu...”

Promiň, já ani nevím, proč se směju. Asi jsem už napitá a přijde mi srandovní úplně všechno. Radši mě ber s rezervou.”

Ale teď mám zase já takovej silnej pocit, že se vyhýbáš odpovědi...” nadnesl tiše a zadíval se mi hluboko do očí.

No, tak možná trochu... Spíš podvědomě,” přiznala jsem jemu i sobě. “Jak sis všiml, máme ještě hodně co řešit... se Sashou. Ale v podstatě jsem spokojená, snad i šťastná, protože se pořád něco děje. Vím, že to zní bláznivě, ale já se nesmím nudit, potřebuju prostě pořád v něčem lítat... I když občas trochu padám... únavou?!”

Seš prostě živel, co? Jen bacha, aby sis jednou nenamlela až moc...” podotkl rozvážně.

To už k tomu patří, beru to. Je fajn, když člověk zjistí, že pořád ještě dokáže zase vstát. Holt jsem přebrala tu dobrodružnější stránku naší kdysi společné duše a ty zase tu víc pohodářskou,” dodala jsem nakonec se smíchem.

Fajn, tak kdybys někdy potřebovala dodat trochu pohody a klidu, tak jsem ti plně k dispozici,” mrknul na mě provokativně.

To moc ráda a s díky přijímám. Sice ještě nevím, kde bydlíš, ale už si tě dyštak nějak najdu,” zavtipkovala jsem zase.

Ovšem - všeho s mírou! Nejsi moje jediná klientka!” rýpal dál s tím svým klaunským ksichtíkem.

Na chvíli jsem musela přestat tančit a vychechtávala jsem se mu na rameni.

Jestli z tebe Rika jednou neumře smíchy, tak to bude úctyhodný výkon,” pronesla jsem, když jsem se konečně dostala z toho nekontrolovatelného záchvatu. “A teď se zeptám já tebe... Ačkoli odpověď znám: Jsi šťastný?”

Brian zjihl a vypadal v tu chvíli jako spokojené dítě. “Absolutně. Nic mi nechybí. Můj život má smysl a nemám strach, že bych o tohle všechno jednou mohl přijít. Toužím už jen rozdávat, aby co nejvíc lidí kolem dosáhlo toho, co mám já... A s Rikou to dokážeme, o tom nepochybuju.”

Tiše jsem pokývala hlavou. “Jak říkáš, tak, jak to cítíš, tak to bude.”

Nepochyboval, nebál se, byl připraven přijmout všechno, cokoli - s láskou a vděčností. Byl v bezpečí. Už navždycky.

Po tanci s Brianem jsem pro změnu zašla vyzvat někoho já – přesněji řečeno Colina. U tance jsme si pěkně pokecali o tom, jak se Zorou krásně souzní, že jsou si podobní, a přece se v určitých věcech dokážou úžasně doplňovat. Oba mají celkem jasnou představu o životě, jsou přiměřeně praktičtí a cílevědomí, a přitom otevření oněm ´vyšším věcem´, nadpřirozenu, prostě cítí to duchovní napojení. Měla jsem z nich moc příjemný pocit vyrovnanosti. K něčemu takovému se člověk musí dopracovat, prožít mnoho vzletů a pádů, okouzlení i bolesti... Než jednou nalezne ten ´zlatý střed´, kdy umí letět, a zároveň sledovat tu pevnou zem pod sebou...

Možná to bylo ode mě zbabělé, ale pro Sashu se mi jít nechtělo. Navíc jsem nechtěla kazit tu křehkou harmonii mezi mnou a Keithem. Na druhou stranu mi bylo jasné, že klidné moře potřebuje občas rozvířit pořádným vlnobitím. A bylo zase jen na nás, jestli se necháme rozhodit, případně jak moc...

A proto přišel Sasha pro mě.

Už jsme si zatančili se všemi kolem, tak aby to nevypadalo, že se jeden druhému vyhýbáme... Smím prosit?” přistoupil ke mně s pichlavou poznámkou.

Trochu se to ve mně všechno sevřelo, ale nedala jsem na sobě nic znát.

No jo, to je prostě fér,” přitakala jsem.

Keith vypadal jakš takš v pohodě. Jenom s úsměvem poznamenal: “Já jdu ještě jednou pro Míšu. S ní se mi tančí a taky povídá nejlíp. Teda hned po tobě, miláčku.”

Super,” oplatila jsem mu úsměv a před odchodem ho políbila.

Nedokázala jsem to. Prostě mě jeho přítomnost nenechávala v klidu. A když mě při tanci tak zvláštně něžně objal... Chtěla jsem se trochu odtáhnout, ale... Nechápala jsem to – prostě jsem si uvědomila, že je mi to příjemné! A on to na mně nějak poznal...

Bojíš se mě nebo toho, co cítíš?” zašeptal mi najednou do ucha.

Vůbec jsem nevěděla, co odpovědět. Řekl to za mě. “Vlastně to byla jen řečnická otázka. Nemusíš mi odpovídat. Znám odpověď.”

Zpříma jsem se mu podívala do očí. “Kde se v tobě bere tolik sebejistoty? Vždyť mě vůbec neznáš! Nic o mně nevíš!”

Učím se číst v lidech, v jejich gestech, očích, energiích... A z nějakého důvodu mi to u tebe jde tak strašně snadno...” vysvětloval mi klidně. “Ale neboj, nehodlám to zneužívat jako nějaký černý mág. Omlouvám se, pokud jsem občas příliš...”

...drzý? Netaktní? Vlezlý?” dořekla jsem za něho.

Provinile se zasmál. “Promiň, ještě to neumím usměrňovat, o tom to je. Navíc, abych byl upřímný, u tebe je tenhle můj problém zatraceně vyhrocený.”

Hm, stejně je to zvláštní – tebe jsem poznala jako tichého introverta a Keitha jako pravý opak. A teď ve vás objevuju ten protiklad, co jste tenkrát nejspíš svým způsobem potlačovali, popírali,” podivila jsem se.

O tom to tady asi nejspíš je, ne? Učit se a zlepšovat v tom, v čem ´plaveme´, nezvládáme,” odvětil filozoficky.

Pár dlouhých vteřin jsme se jen tak pohupovali do rytmu.

Kéž bych ho dokázala brát ´jen´ jako kamaráda, pomyslela jsem si. Kéž bych k němu dokázala cítit ´jen´ přátelství... Byl by to nádherný, dokonalý, bezproblémový vztah...

Ale nešlo to. Ani jednomu z nás.

A jak se ti jinak daří v oné tvořivé sféře?” zavedla jsem řeč na práci. “Máš dostatek inspirace?”

Provokativně se na mě zašklebil. “Tak o tom nepochybuj, bejby! Mlátí se mnou takových emocí, že to sotva stíhám zpracovávat. No, ve finále budu muset vybrat spíš ty pozitivnější texty. Písnička o vzteku a nenávisti – to by asi nebyl moc hezkej hit. Však ti to jednou dám třeba přečíst. Prostě se z toho všeho snažím vypsat, aspoň nějak to ze sebe dostat. A fakt se mi pak ty problémy líp řeší a zpracovávají.”

Tomu rozumím – psaní je moc fajn terapie. Jak říkáš – dostat to ze sebe a nikoho přitom nesejmout tou smrští pocitů...” zasmála jsem se.

Chvíli se na mě zamyšleně díval, a pak si povzdychl: “Kéž by mezi námi to napětí konečně vymizelo... Mohli bychom společně tolik dokázat...”

Smutně jsem se na něho usmála. “Však tu ještě nekončíme. A kdo ví, co s námi Vesmír zamýšlí...”
“Taky máš takový pocit?” podíval se na mě zamilovaně a lehce se pousmál.

Jaký?” zeptala jsem se nechápavě a lehce zčervenala.

Že se jednou budeme pořádně divit, co se z tohohle všeho vyvine,” objasnil mi to Sasha s hranou nevinností v očích.

Přestaň popichovat, jo?” uhnula jsem rozpačitě pohledem. “Netuším, jak to dopadne. A nechci to předem vědět.”

Nejspíš moc dobře víš, o čem mluvíš,” nedal pokoj. “Jak moc se ztotožňuješ s tou věštkyní, cos jí byla v tom minulým životě?”

O tom jsem nepřemýšlela...” zarazila mě jeho otázka. “Cítím, že je ve mně... Je mojí součástí, součástí mé osobnosti, ale... už jsem dál, rozvinutá ve všech směrech...”

Rozumím,” pokýval Sasha zamyšleně hlavou. “Nejde o to, získat nebo prostě mít nějaké schopnosti. Pořád je kam jít dál...”

No, tak o tom nepochybuj, kámo!” zasmála jsem se rozšafně.

Pobaveně si mě začal prohlížet.

Co?” vybafla jsem na něho ještě víc rozesmátá.

Vypadá to, že ti ten alkohol začíná pěkně stoupat do hlavy,” podotkl, a pak naoko vypočítavě dodal: “To bych se mohl ještě něco dost zajímavého dozvědět...”

Jen se neboj, vím, kdy mám dost a kdy přestat!” vyvedla jsem ho rychle z omylu. V tu chvíli mě začala bolet ta pohmožděná noha. “No prosím, už je to tady! Trapně jasný signál.”

Tázavě se na mě podíval. “Takže máš dost.”

Jo, začíná mě bolet noha, takže jdu zaparkovat ke stolu,” objasnila jsem mu to.

Fajn, tak to bych ti měl být nějak nápomocný! Podpírat tě nebo tak něco, že jo?” nabízel se hned ochotně.

Jestli chceš, aby byl Keithův pohled ještě vražednější, tak jen do toho,” pokračovala jsem ve stejně ironickém duchu a vyrazila ke stolu.

Sasha se moudře rozhodl nedráždit už tak dost podrážděného ´kolegu´ a následoval mě sólo.

Keith seděl u stolu a o něčem živě diskutoval s Míšou. Když jsme se k nim blížili, všiml si nás, mávl rukou a uzavřel debatu: “Však to nějak dopadne.”

Copak, nějaká komunikační bariéra?” poznamenal pobaveně Sasha a sedl si vedle Míši naproti mně a Keithovi.

Ale né, rozuměli jsme si až moc dobře, viď, Keithe?” pronesla rýpavě Míša.

Keith po ní lehce šlehl pohledem, ale nevypadal nějak zvlášť naštvaně. “Jen jsme tak filozofovali... No, a co vy? Něco nového?”

Vlastně vůbec nic,” zapitvořila jsem se. “Rozbolela mě noha, tak si jdu poslušně sednout.”

Všechno špatné je k něčemu dobré,” poznamenal provokativně. “Kdyby toho nebylo, tancovali byste spolu třeba až do rána...”

Ále kdepak,” rozesmála jsem se a dala mu pusu na usmířenou.

Trochu to pomohlo. Hned přišel s džentlmenským návrhem. “Víš co? Opři se o mě a dej si tu nohu nahoru!” Pak si sedl obkročmo na lavici, já se o něho opřela a zrealizovala jeho skvělý nápad. Spokojeně mě objal a přestal se mračit. I když u Sashe mu to šlo hodně ztuha.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?