duše píšeLenka Žáková

74. Nové "doma" - román Ve spirále osudu

Publikováno 05.11.2016 v 08:54 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 36x

Mí rodiče nesli můj odchod do Irska statečně. Ani mi to nerozmlouvali. Na jednu stranu bylo úžasné vidět a cítit, jak mi důvěřují, že už ve mně nevidí malou holku a věří, že jsem schopná takovou velkou změnu, takový velký krok zvládnout. Slíbila jsem jim, že se během prázdnin doma ještě ukážu i s Keithem.

Víš, Niky, my ho sice ještě osobně neznáme, ale stačí, že známe tebe. Věříme, že víš, co děláš a umíš si vybrat přátele a partnera, kteří budou stejně dobří lidé jako ty,” řekli mi mamka s taťkou dojatě, ale přesvědčeně. Nádherná zkušenost slyšet něco takového od svých milovaných, milujících rodičů. Nikdy mě nemůžou ztratit. I když jsme s nimi nikdy příliš neřešili, čemu kdo věří, jakou má víru a tak, panovala mezi námi tichá vzájemná důvěra. Navíc činy hovoří za všechno. A já nikdy neudělala nic, za co bych od nich slyšela nějaká slova pochybnosti.

Zora s námi odlétala za Colinem do Irska na pár prázdninových týdnů. Míša zůstávala. Předběžně jsme se domluvily, že až se tu s klukama o prázdninách stavíme, mohla by pak s námi na pár dní navštívit Irsko.

Počkám, až se tam trochu zabydlíte, děvčata. Nerada někde bloudím. Tak ať to máte do té doby zmáknutý,” poznamenala vtipně.

Budeme se pečlivě připravovat na vaši vzácnou návštěvu, drahá výsosti,” zamrkala jsem na ni provokativně.

Pochopilas! Chytrá holka!” koukla na mě významně, a pak jsme se obě upřímně rozesmály.

Stejně mi budeš děsně chybět... Ať už to bude ta tvá vtipná ironie a sarkasmus, tak tvoje pohodovost,” přiznala jsem už zase naprosto vážně.

Trochu dojatě mě objala a snažila se mě uklidnit. A snad i sebe. “Dyť budeme furt ve spojení. A to nejen tom internetovým. Však víš, jak to myslím...”

Rozuměla jsem. Ten, koho milujeme, kdo je našemu srdci tolik blízký, takový člověk je s námi pořád – duchem, srdcem, myšlenkou...


Koncem června jsme se se Zorou a Rikou ocitly v letadle, které mířilo do Irska. Pro mě a Riku to bylo tak trochu déja vu. Uběhly téměř dva roky od chvíle, kdy jsme mířily stejným směrem a potkaly naše ´osudové kluky´ poprvé.

Letadlo dosedlo na irském letišti. Beze slov jsme vystupovaly z letadla. Naše pohledy mluvily naprosto jasně. Vzájemně jsme si dodávaly klid a odvahu. Bylo v nás tolik vděčnosti, že do toho nemusíme vstupovat každá úplně sama.

Kluci už nás nedočkavě vyhlíželi v letištní hale. Vrhla jsem se Keithovi kolem krku. Málem by mě rozmačkal. Objímali jsme se a líbali a bylo nám úplně jedno, co si kdo kolem myslí. Všechny ty ovládané a potlačované city za těch pár měsíců v nás v tu chvíli setkání absolutně explodovaly. Srdce nám bušila v souladném rytmu lásky a vášně. Dokonalá euforie.

Když jsem se trochu vybouřila, všimla jsem si zvláštního bolavého pocitu uvnitř sebe. Moje oči se setkaly se Sashovýma. Stál opodál a já si ho všimla až teď. Snažil se působit vyrovnaně, ale tu bolest, co z něho sálala, nedokázal popřít.

Sakra, to jsem fakt nechtěla! Zaplavily mě vlny výčitek. Měla jsem si ho všimnout a...

Ne, nemohla jsem se zachovat jinak. Nemělo cenu si něco vyčítat. Neměl tam vůbec být. Ale prostě chtěl. Nejspíš i za tu cenu...

Trvalo to jen pár vteřin, Keith si ničeho nevšiml. Za to jsem byla opravdu vděčná. Stačilo, že jsem neúmyslně ubližovala jednomu.

Brian, Rika, Colin a Zora si prošli víceméně stejně vášnivým přivítáním. A pak jsme se mohli konečně přivítat všichni navzájem.

Ahoj, holka, moc rád tě vidím,” objal mě bratrsky Brian. “V pohodě?”

Naprosto,” zazubila jsem se na něho. “A jen ze zdvořilosti se zeptám i já tebe, ačkoli odpověď je mi nad slunce jasná: Jsi spokojený?”

Brian nahodil svůj potměšilý kukuč a prohlásil: “Nejsem spokojený, jsem šťastný jako blecha!”

Colin se Zorou taktéž zářili jako sluníčka.

Super, že to takhle dopadlo, viď?” přivítal mě Colin nadšeně.

Dokonalý plán se vydařil,” zasmála jsem se.

Pak ke mně přistoupil trochu váhavě Sasha.

Vítám tě,” řekl jednoduše a objal mě. Přitom mi zašeptal do ucha: “Strašně jsem tě chtěl vidět a přivítat co nejdřív. Tak snad ti to nevadí.”

Moc ráda tě vidím. Jsem vděčná za každou známou, milou tvář v tomhle pro mě novém světě,” ujistila jsem ho. A najednou jsem si uvědomila, že se začínám červenat. K tomu se mi začaly ještě dělat mžitky před očima.

Jsi v pořádku?” objevil se u mě okamžitě Keith, který nás celou dobu sledoval ostřížím zrakem.

Joo,” vydechla jsem nepřesvědčivě. “Trochu se mi motá hlava. Už abychom šli na čerstvý vzduch.”

Starostlivě mě odvedl ven. Připadala jsem si docela hloupě.

Uf, asi jsem unavená z té cesty a k tomu ten nával emocí...” vysvětlovala jsem snad spíš sama sobě než Keithovi, který mě rozrušeně pozoroval. “Už je mi fajn, opravdu. Pojď, jdeme pro zavazadla.”

Všichni jsme pobrali naše věci a nacpali je do aut, kterýma kluci na letiště přijeli.

Teď si vás každý odvezeme do svého hnízdečka a navečer se sejdeme tak, jak jsme se s klukama domluvili. Zatím zdár,” vysvětlil nám stručně Brian. Nasedli jsme do aut a rozjeli se poznat své nové, ať už stálé či přechodné, domovy.

Sasha nasedl do auta k Brianovi. Na rozloučenou se na mě nádherně povzbudivě usmál.



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?