duše píšeLenka Žáková

77. Takové jedno (ne)obyčejné ráno - román Ve spirále osudu

Publikováno 06.12.2016 v 11:54 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 34x



Spát jsme šli, pochopitelně, až nad ránem. Probudila jsem se někdy před polednem. Koukala jsem kolem a jen tak sledovala své vlastní pocity. Bylo to nádherné, probudit se vedle tolik milovaného člověka, v domě, který měl být naším společným domovem, na prahu našeho společného života.
Prohlížela jsem si Keitha, jak spokojeně oddechuje vedle mě. Cítila jsem k němu tolik lásky a něžnosti. A zároveň nekonečnou vděčnost za to, že smím tohle všechno prožívat. Ať už mě v budoucnu mělo potkat cokoli, a opravdu jsem nebyla tak naivní, abych očekávala jen to pozitivní, věděla jsem, že to VŠECHNO stojí zato. Že právě tyhle úžasně vzletné okamžiky je možné takhle hluboce prožít jen díky tomu, že poznáme také jejich nejtemnější protipól. Jak bych mohla ocenit to božské období štěstí, kdybych občas nezažila bolest, utrpení, smutek... Když bychom měli něčeho příliš a snadným způsobem, rychle bychom si toho přestali vážit. Člověk se tak snadno nechá ukolébat klidným životem. Pak může ustrnout v jakési letargii. Nepadá, ale už ani nedokáže vzlétnout... 
Na pár minut jsem zavřela oči. Moje duše jako bezstarostné dítě skotačila v barevných odlescích paprsků za mými zavřenými víčky. Najednou jsem se začala cítit ještě nádherněji. Něžné pohlazení po tváři a rtech, a pak naprosto étericky jemný polibek. Otevřela jsem oči a hleděla z těsné blízkosti přímo do Keithovy duše. Tak průzračně se odrážela v jeho zamilovaném, šťastném pohledu. 
“Dobré ráno, miláčku,” zašeptal sotva slyšitelně. Jako bych i tato jeho slova spíš vycítila, než slyšela.
“Dobré ráno, lásko,” špitla jsem okouzleně.
Mlčeli jsme. Jen jsme se usmívali a hleděli si vzájemně do očí. 
Sešli jsme se k odpolední snídaňo-obědo-svačině. 
“Vůbec si mě nevšímejte! Chovejte se dál naprosto přirozeně!” pobíhal kolem rozverně Brian a fotil naše rozvrkočené účesy a pomačkané, rozespalé obličeje. “Prosím tě, nepokoušej se radši o úsměv, Coline! Už takhle je to pro ten objektiv pořádnej nápor,” upozornil Colina v jednu chvíli a bylo po focení. Telefon mu byl zabaven a jakékoli protesty včas stopnuty pořádně vražedným pohledem.
“Sedni, miláčku, a věnuj se radši jen mně a jídlu,” ujala se ho pohotově Rika. 
“Tak jak jste se vyspali?” nadhodil Keith a dychtivě se rozhlédl po přítomných. 
“Řeknu ti to naprosto jasně,” ozvala se Rika. “Vystihuje to jediné slovo, respektive citoslovce: Ách...” 
“Bravo! To bylo dokonale trefné,” podotkl jen tak jakoby mimochodem Brian. “A kdyby to náhodou někoho zajímalo, jsem na tom úplně, ale naprosto stejně!” 
“Věříme, taky v tomto směru souzníme,” přitakala za sebe i za Colina Zora. 
“A jak jsou na tom naši hostitelé?” obrátil se na nás zvědavě Colin. 
Zamilovaně jsme se na sebe s Keithem podívali, a beze slov se políbili. Pak jsme jen s upřímně dětským smíchem pokrčili rameny. 
“Tak ti nepotřebujou ani to jedno slovo. Že vy musíte mít vždycky něco extra...” komentoval to vehementně Brian. 
“Teď už radši dobrou chuť a bez povídání. Nebo ten svůj mobil hned tak neuvidíš,” rýpnul si do něho rozjařeně Colin. 
Brian se jen ublíženě zašklebil. Se smíchem jsme se pustili do jídla.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?