duše píšeLenka Žáková

8. Moje nevděčná role - román Cestou na dno duše

Publikováno 02.06.2017 v 08:10 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 61x

Střípky naší společné dávné minulosti a její následky v současných životech...
Byli jsme jeden před druhým tak nazí. A onen pocit, že to stále zvládám, že v tom stále ještě nejsem ztracená, se rychle vytrácel. Zamilovala jsem se. Vlastně jsem do něho byla zamilovaná už tenkrát, když jsem ho poprvé v těch mých čtrnácti letech uviděla. Poznala jsem ho. Muže, se kterým jsem se už několikrát setkala. Ve vztazích, které byly příliš hluboké, než aby jejich intenzitu vymazalo mnohaleté odloučení v různých životech. I to všechno jsem začala postupně odhalovat. Ve chvílích hlubokého uvolnění, většinou před usnutím, se mi promítlo pár zvláštních vizí. Snad to opravdu byly střípky našich společných minulých životů.
Nejdříve jsem se viděla jako mladá žena z domorodého kmene na nějakém ostrově. Zamilovala jsem se do muže, který žil mimo jakýkoli kmen jako poustevník. Byl to však zakázaný vztah. Měla jsem se stát manželkou jednoho muže z našeho kmene. Rozhodla jsem se vsadit všechno na svou lásku a odejít s mužem, kterého jsem milovala. Ale on s tím nesouhlasil. Ačkoli mě miloval, cítil, že mé poslání je zůstat ve svém kmeni a podvolit se rozhodnutí mého otce. Chtěla jsem mu říct, že ho přece miluji a to je to nejdůležitější! Mé poslání je zůstat s tím, koho miluji! Ale byla jsem příliš hrdá. Mám pocit, že jsem byla snad přímo dcera náčelníka. Snad z toho pramenila ta hrdost a tvrdohlavost, která mi nakonec nedovolila požádat mého milovaného, aby mě vzal s sebou pryč. Nechala jsem ho odejít samotného. Ovšem podvolit se a vzít si muže, kterého mi určili, jsem taktéž odmítla. S vědomím, že nikdo mě nepřinutí udělat něco, co nechci, jsem raději spáchala sebevraždu. Viděla jsem své mrtvé tělo klesající do hlubin moře a měla pocit zadostiučinění. Později jsem si uvědomila, že ve mně stále je tento povahový rys. Jakmile mě někdo do něčeho příliš nutí, postavím si hlavu a nikdo se mnou nehne. 
  „A vidíš v téhle a té předchozí vizi něco společného? Něco, co by je spojovalo?“ koukla na mě paní Vagnerová zkoumavě poté, co jsem jí vylíčila ten složitý příběh. 
  Na chvíli jsem se zamyslela, a pak s provinilým úšklebkem prohlásila: „Hm, jakoby mi v tomhle dalším životě připomněl to, co jsem mu tenkrát udělala. Opustila jsem ho s přesvědčením, že mám žít v tom chrámu a on teď stejným způsobem rozhodl za mě. Připomněl mi, že moje poslání je zůstat s mým kmenem, vdát se za muže, kterého mi určí a že to prostě musím přijmout. Jenže já tentokrát hodlala dát přednost jemu, svým citům, své lásce. A on to odmítl. A já byla příliš hrdá na to, abych mu to vyvrátila. Zase jsem to podělala...“ 
  „Tak si to tak neber. Vždyť víš, že vlastně žádná chyba není opravdu chybou. Je to jen cesta oklikou k cíli, cesta zkušeností,“ chlácholila mě. „Na druhou stranu ten tvůj hoch nebyl dost odhodlaný za tebe bojovat. To jsi ho zase měla naučit ty. Stát si za svým, za svým přesvědčením. Zrcadlila jsi mu jeho neschopnost rozhodnosti, ráznosti. Poprvé nechal to rozhodnutí na tobě, podruhé ti vnutil rozhodnutí, které od tebe podvědomě očekával. Všechno má ještě druhou stranu.“ 
„A v tom dalším vidění to taky jaksi nevyšlo,“ ozvala jsem se po krátkém zamyšlení. 
  „Další společný příběh měl nejspíš podobné téma, že?“  
  „Jo. Tam jsem byla obyčejnou dívkou v nějaké malé vesničce. Hodně jsem se vyznala v bylinkách a byla jsem taková... přírodní.“ Musela jsem se tomu přirovnání zasmát, ale vážně to vystihovalo mé tehdejší já. „Taková čistá, nevinná, až naivní. Jako dítě... Nick byl nějaký šlechtic, pán území, ke kterému patřila i naše vesnička. Já se často potulovala po lese a sbírala bylinky. Jednou jsem ho našla zraněného. Spadl z koně. Ošetřila jsem ho pomocí bylinek. Byl takový povýšený, nepříjemný, protivný... Ale mě to nijak nerozhodilo. Prostě jsem udělala to, co bych udělala pro kohokoli jiného – pomohla mu. Vrátil se domů, ani nepoděkoval. Přesto mi čímsi utkvěl v hlavě. A později jsem si uvědomila, že hlavně v srdci. I přesto, jak se choval. Nejspíš jsem vycítila, že je to jen jeho maska. I on se do mě zamiloval. Začala jsem ho v lese potkávat stále častěji. Jednou jsem ho vzala k nám do vesničky. Byl unešený z toho, jak tam žijeme v harmonii a lásce, jako jedna rodina. On musel žít v neustálém stresu, ve střehu, hrát si na bezcitného drsňáka, aby se ho lidé báli a nikdo si k němu nic nedovolil, nepřipravil ho o jeho postavení. A právě k tomu ho vychovávala jeho matka. Otce vůbec nepoznal.
  Náš vztah se stále prohluboval a já se mu jednoho dne svěřila, že jsem těhotná. Poprvé ve svém životě se rozhodl vzdorovat své matce a vzít si dívku, kterou miloval, i když nebyla ´urozená´. Cítila jsem obavy. Tušila jsem, že jeho matka tohle nedovolí a bojovala jsem s touhou požádat ho, abychom spolu odešli. Později jsem pochopila, že mi má intuice moudře radila. Nicméně mělo to tak být. Nepromluvila jsem a nechala to na něm. 
  Jeho matka ze mě udělala čarodějnici. Stačilo to, že jsem rozuměla bylinkám. Prý jsem jejího syna očarovala. Přesvědčila o tom i jeho. Zase za mě nedokázal bojovat. Nedokázal se rozhodnout mezi milovanou ženou a svou matkou. Vždyť ona pro něho chtěla vždycky jen to nejlepší. Ona ho všechno naučila, vždycky mu dobře radila, milovala ho nade vše, své jediné dítě. Uvrhli mě do mučírny a přinutili přiznat, že jsem čarodějnice. 
  Upálili mě. Necítila jsem bolest. S úlevou jsem opustila své tělo, sotva zapálili hranici. Necítila jsem k nikomu z mých trýznitelů nenávist. Chtěla jsem už odejít z tohoto světa, toužila jsem po tom. Zklamaná, zraněná, ale bez nevraživosti ke komukoli z těch, co tyto mé pocity způsobili. 
  Nick se po mé smrti zhroutil. Neunesl tíhu svého svědomí. Upadl do těžkých depresí, které ho pomalu zabíjely. Moje duše ho často navštěvovala a sledovala ho. Snažila jsem se ho povzbudit, říct mu, že jsem mu odpustila a stále ho miluji. Nepomáhalo to. Zůstával zavřený ve svém pokoji a stále dokola maloval obrazy jen černou barvou. 
  Jeho matka se mu pořád snažila vysvětlit, že pro něho chce jen to nejlepší, že sňatkem s nějakou obyčejnou holkou by ztratil svou moc, ale on už ji nevnímal. Chápala jsem její pohnutky, tak jasně. Milovala ho až příliš. Snad časem pochopila, že kdyby ho nechala žít s tou ´obyčejnou holkou´, kterou miloval, neztratila by ho. Měla by dál svého syna, navíc šťastného a silnějšího. V tom by byla jeho síla, jeho moc. Takhle zůstala sama. Nick během pár měsíců po mé smrti zemřel žalem a sebenenávistí. Zničil se, protože měl pocit, že si nic jiného nezaslouží.“ 
  „No, tak to je hodně silný příběh,“ otřásla se paní Vagnerová, když jsem skončila s vyprávěním. 
  „A víte, co je zajímavé? Před pár týdny, ještě než začalo tohle naše propojení s Nickem, jsem si z knihovny půjčila knížku o minulých životech. Bylo u ní cd s nahrávkou, která člověka uvede to nižší hladiny vědomí a zavede do minulého života. Já se tenkrát soustředila na můj vztah s manželem, s Honzou. A ukázal se mi kousek právě z tohoto života, o kterém jsem teď mluvila. Viděla jsem dívku v mučírně, jak jí dal někdo facku. Měla jsem tenkrát strach, že to já jsem byla ten mučitel a radši to zastavila. Teď znám celý ten příběh a vím, že já jsem byla ta mučená dívka a ten vykonavatel trestu byl... Honza.“
   „Vau, to jsou mi ale odhalení,“ kroutila hlavou paní Vagnerová. „A co ti ještě došlo?“ 
  „Třeba to, že to vysvětluje mou jakousi ´úchylku´ pro mučírny a mučící nástroje v tomhle současném životě. A taky to, proč mám občas z Honzy strašný strach, cítím, že je schopný něčeho... hrozného. Bude to ta vzpomínka na dobu, kdy byl můj kat. A ještě, co se Nicka týče, jeho vztah s matkou v tomhle životě. Zase ho manipulovala k tomu, aby byl úspěšný, mocný a jaksi pozapomněla, že pro dítě je nejdůležitější cítit mateřskou lásku. Pořád se to mezi nimi nevyřešilo. A to, že měl delší období, kdy se topil v alkoholu a drogách a díky tomu má dodnes stavy těžkých depresí...“ 
  „Pořád si ubližuje, jen už vědomě neví, proč to vlastně dělá. Že se trestá za to, co ti tenkrát udělal, co dopustil.“ 
  „Od té doby, co je s Caroline, se zdá být vyrovnanější...“ 
  „Gábi, vnější pohled může klamat. Ty cítíš jeho pocity, před tebou neskryje to, že uvnitř není srovnaný. Ta jeho přítelkyně mu pomohla dát se do pořádku na té fyzické úrovni, dát se na zdravý životní styl, ale dokud si uvnitř neodpustí, neudělá si pořádek ve svých citech a vztazích... Vidělas, jak jsem ho namalovala. To srdce je pořád ve špatném stavu. Nesrovnal si to se svou mámou, jak jsi říkala a ve své partnerce teď hledá to, co mu jeho máma nedala. Caroline mu dává pocit jistoty a bezpečí, ale zároveň ho to činí závislým na její vnitřní síle. Dokud nedokáže být sám sebou, silný sám za sebe, bez potřeby opírat se o někoho po svém boku, bude celý jeho život postavený na vratkých základech. A může se zhroutit ve chvíli, kdy to bude nejmíň čekat.“ 
  A mně to docvaklo. 
  „Vypadá to, že já mám hrát roli toho zemětřesení, co mu zpřehází jeho do této doby víceméně srovnaný život. No, fakt díky za takovou nevděčnou roli.“

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?