duše píšeLenka Žáková

82. Tajemství mého pokoje... - román Ve spirále osudu

Publikováno 12.12.2016 v 11:50 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 35x



“Můžu ještě nahlídnout do toho tvého dětského království, než se tady Sasha usadí?” mrknul na mě Keith. 
“Jo, taky se tam ráda porozhlídnu,” souhlasila jsem a hned ho táhla správným směrem. 
Zaťukala jsem a Sasha překvapeně otevřel. 
“Můžem na kraťounkou prohlídku?” poprosila jsem. “Keith se chce kouknout, kde jsem trávila většinu svého dětství.” 
“Jasně,” neviděl v tom problém. 
Keith se pomalu rozhlížel. Na chvíli se pozastavil nad mým vlastnoručně vytvořeným, speciálně vyzdobeným kalendářem na loňský rok. 
Přelétla jsem pohledem po pokoji a zarazila se u vestavěné skříně. A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Polilo mě horko a měla jsem pocit, že mi snad vstaly i vlasy hrůzou na hlavě. 
Sasha si toho všiml. Vrhnul na mě pohled plný otazníků. Snažila jsem se tvářit, jakože se nic neděje, jen jsem mávla rukou a vykouzlila křečovitý úsměv. Ale ta skříň pořád přitahovala můj pohled. 
Sasha pomalu došel k levé straně skříně a ukázal na ni. Zděšeně jsem kroutila hlavou, ať to neotvírá. Pokrčil rameny a poslechl mě. Nejspíš ho odradila ta zoufalost a hrůza v mých očích. 
“Tak jdeme?” vyzvala jsem kvapně Keitha a chytila ho za ruku. 
Pomalu se ke mně otočil. “Tak jo,” usmál se a šel se mnou zpátky do našeho pokoje. 
Ještě jsem se stihla otočit a říct Sashovi: “Díky!” Pochopil, že to nebylo jen za to, že nás pustil do toho pokoje...

Večer jsme seděli všichni na balkoně a popíjeli víno. 
“A kde je vlastně Ondra?” začalo mi být podezřelé, že se za celý den neobjevil doma. 
“Odjel zrovna na pár dní s kamarády na chatu. Ale pozítří se má vrátit. Taky se na tebe těší,” vysvětlila mi mamka. 
Keith se snažil s mou jistou pomocí mamce česky vylíčit, jak je nám v Irsku fajn, jaký pro nás koupil nádherný dům, jak budu dělat chůvu holčičce jeho známých a tak dále, a tak dále. 
Když si pak na pár minut odskočil, Sasha hned narovinu začal: “To by asi bylo zase pěkně dusno, kdybych tu skříň před Keithem otevřel. A přitom taková nevinná pitomost... Prostě sis tam pověsila plakát své platonické lásky.” 
“Ty seš ale ironik! A víš co? Můžu tě požádat, abys ten plakát sundal? A hodil do koše. Už ho tam mít nepotřebuju,” vrátila jsem mu to i s úrokama. 
“Klidně a rád to pro tebe udělám! Na co plakát? Vždyť mě můžeš vidět skoro každý den!” pokračoval v té naší vtipné hře. 
“V tom s tebou musím souhlasit,” zašklebila jsem se na něho. 
Šokovaně se na mě podíval. “Ty se mnou souhlasíš?”
“A proč bych měla lhát? Jsem opravdu ráda, že tě mám nablízku. Jsi můj kamarád, kterého mám velmi ráda, plně mu důvěřuju a rozumím si s ním.” 
“Nic víc, nic míň...” dodal provokativně. 
Míša mamce tak trochu vysvětlovala , o čem se bavíme. A sama se jen potutelně smála do dlaní. Moc dobře věděla, o co jde. Občas jsem měla pocit, že by mě radši viděla se Sashou. A že pořád doufá, že se moje vztahy s Keithem a Sashou ještě nějak zamotají a změní... 
No, dát se ti dva proti mně dohromady jako spiklenci, tak jsem bez šance, smála jsem se v duchu a koukla na ně. A přitom by z nich byl opravdu moc fajn pár. Moje milovaná sestra a můj milovaný... kamarád.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?