duše píšeLenka Žáková

88. Věštění a jiskření - román Ve spirále osudu

Publikováno 20.12.2016 v 12:35 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 38x

Turné po Irsku se opravdu nejen k mému podivu obešlo bez problémů, ať už osobních, tak pracovních. Vrátili jsme se domů a kluci měli zase pár dní volna. Před startem evropského turné. A tam už jsme s nimi já a Rika vyrazit nemohly.
“Snad to rychle uteče a ty to tady všechno zvládneš v pohodě,” doufal Keith s nádechem zoufalství v hlase, když jsme se loučili. 
“Ale no tak, miláčku, nejsem malý dítě!” ubezpečovala jsem ho. “Už se tady dostatečně vyznám. A navíc tu mám Riku. A taky Lornu s Danielem. A dalších pár nových známých. Všechno bude v naprostém pořádku. Užij si koncerty, jeď naplno, ať nejsou fanoušci zklamaní. A ty vaše nové úžasné písničky si taky zaslouží dokonalou interpretaci. Tak hoď veškeré obavy za hlavu, jo?” 
Keith odhodlaně pokýval hlavou. “Jasně, není se čeho bát.” Pak mě naposledy objal a políbil. “Každý den se ti ozvu. A pořád na tebe budu myslet, miláčku.” 
Pohladila jsem ho něžně po tváři. “Já na tebe taky. Vždyť to ani jinak nejde.” 

 Většinu dne jsem trávila s Avou. Často jsme vyrážely společně s Rikou a malou Carlou na procházky. Bylo nám s dětmi moc fajn. Občas jsem si připadala jako skutečná máma. Tak moc jsem se do té role vžila. Přemýšlela jsem, jestli je vůbec možné zůstat jen v té pozici chůvy, když s dítětem trávíte tolik času, zažíváte tolik jeho pokroků, poznáváte s ním svět... Když jsem byla s Avou, cítila jsem se jako její máma. Až jsem měla občas obavy, abych jí její vlastní mámu nějak... neodcizila. Ale Lorna byla skvělá máma a Ava byla velmi vnímavá holčička. Já byla prostě její Niky. Možná jsme působily na okolí spíš jako sestry. Tak jako tak jsme měly nádherný vztah. Za což jsem byla nekonečně vděčná. 
Večery a víkendy patřily jen mně. Tu určitou svobodu jsem si docela užívala. Ale zahálet jsem rozhodně neměla v plánu. Přes internet jsem si sjednala kurz astrologie a pravidelně se setkávala s lidmi, kteří měli velmi podobný náhled na svět a stejnou zálibu v této tajemné vědě jako já. K tomu jsem ještě přidala jednu ´pomůcku´ k odhalování lidských niter. 
Jednou jsme s Rikou a holkama zase vyrazily na procházku, když můj pohled upoutala výloha jednoho malého krámku. Byly tam věštecké karty. Zvědavě jsme všechny vstoupily do obchodu. Ty karty mě tak strašně silně přitahovaly... Požádala jsem prodavačku, jestli bych si je mohla prohlédnout. Podala mi je a když jsem je vzala do ruky, pochopila jsem. Před vnitřním zrakem se mi během pár vteřin mihla postava a tvář Nicollety při jedné z jejich seancí. Používala přesně tenhle typ karet. “Vezmu si je,” kývla jsem bez dalšího přemýšlení a karty koupila. 
“Budeš je používat i pro sebe?” zněla Ričina první zvědavá otázka. 
“Jen jako nápovědu. Ale mám pocit, že by mi stejně neřekly nic, co prostě nemám vědět.” 
“I to umí?” divila se. 
“Pokud si správně vzpomínám, tak ano,” usmála jsem se na ni s trochu nepřítomným pohledem. 
“A komu teda budeš věštit?” optala se trochu nechápavě. 
“Však on už si mě někdo najde...” 
A opravdu. Jakoby to někdo přímo ´vytroubil´ do světa. Bylo až k nevíře, kolik ke mně osud najednou přiváděl lidiček, kterým jsem mohla a měla pomoct. 
“No, já se nestačím divit!” prohlásil Keith, když jsem se mu se vším svěřila. “Za chvíli si budeš moct otevřít věšteckou živnost!” “Ale jdi! Beru to prostě jako svoje poslání. Co mám, to rozdávám. K čemu by mi to jinak bylo? I když je mi jasné, že dávání a přijímání musí zůstávat v rovnováze, proto nesmím a nebudu odmítat odměnu za to, co poskytuji. Když to tak ten člověk cítí, nemám právo mu to vyvracet. Každý a všechno má svou cenu. Jen jsou rozdíly v tom, jak to kdo cítí, vnímá, tu hodnotu...” “Jak jsem řekl už tolikrát – nejspíš mě nikdy nepřestaneš překvapovat. Ale i to je jedna z vlastností, které na tobě miluji a obdivuji.” 
“Už dost o mně – jak se máš ty?” obrátila jsem list, dychtivá odhalit taky něco o jeho současných zážitcích. 
“Všechno vychází, jak má. Ohlasy jsou úžasné, prostě pohádka. Jen kdybys tu mohla být se mnou... Hlavně ty večery a rána bez tebe jsou tak prázdná, smutná...” začal si Keith vylévat srdce. 
“Víš, co dělám já, když se mi po někom stýská? Začnu o něm snít. Představuju si nás dva, jak něco podnikáme, někde spolu jsme nebo prostě jen tak dlíme jeden druhému v náručí. Případně vzpomínám na nějaké nádherné společné chvíle, které jsme prožili. Ohromně mi to pomáhá,” odhalila jsem mu svůj lék na stesk. 
“Hm, to zní moc dobře...!” uznal zamyšleně. “A mohli bychom se domluvit, že v určitou chvíli budeme myslet jeden na druhého a snít o tom stejném... Třeba by to pak bylo intenzivnější a cítili bychom to jako opravdu skutečné...!” 
“Páni, ty mluvíš jako nějaký zkušený mág! Ujišťuju tě, že tyhle věci fakt fungují, miláčku! Navíc hodně citliví lidé to vnímají velmi intenzivně, poznají, když na ně někdo takhle silně myslí...” 
“Tak to nepochybuj, že budeš každý večer a ráno cítit, jak o tobě sním... a to všelijakým příjemným způsobem!” připravoval mě nadšeně a provokativně zároveň. 
“Vau, tak to se ale teda připrav na to, že zažiješ něco opravdu velmi zvláštního, až nadpozemského! A to beze srandy! Mám totiž zvlášť silné vyzařování, lásko!” varovala jsem ho stejným tónem. 
“O tom jsem přesvědčený dávno! A už se těším!” 
Velmi záhy jsme pocítili, že to ani v nejmenším nebylo jen plané tlachání. Když jsou dva lidé na sebe tak silně naladěni, jako třeba právě milenci, jiskří to mezi nimi, ať už je mezi nimi jakákoli fyzická vzdálenost. A tak jsme prožívali nádherné vzletné okamžiky bez ohledu na to, kolik kilometrů nás právě oddělovalo...


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?