duše píšeLenka Žáková

9. Vyznání - román Cestou na dno duše

Publikováno 21.03.2018 v 07:10 v kategorii Cestou na dno duše - román, přečteno: 23x

Někdy v druhé půlce října jsem se jednou po půlnoci probudila. Pořád mi v hlavě hrála nějaká hudba, písničky. Připadala jsem si jako na nějaké párty a nemohla usnout. Najednou mi v mysli vytanul děda. Ten děda, co v září zemřel. Pak se mi začaly před očima přehrávat obrazy z mého dětství, zážitky a různé vzpomínky. Jako bychom s dědou procházeli některé naše společné životní okamžiky a především to místo, kde jsme společně tak dlouho žili. Když to skončilo, měla jsem pocit, že je děda bezradný. Jakoby nevěděl, co dál. Vysvětlila jsem mu, že musí odejít z tohoto světa, protože už není ´živý´. Vzpomněla jsem si na jeden film o městě, kam odcházíme po své fyzické smrti. Jmenoval se Náš domov a bylo to takové to skutečné místo, kde žijí duše a plánují si další inkarnaci na Zemi. Nasměrovala jsem tam dědu. Ještě mě napadlo, že je to právě čtyřicet dní od jeho smrti. A zrovna tolik času má duše na ´rozkoukání se´ po smrti svého fyzického těla, než musí odejít na onu ´druhou stranu´. Ovšem ten, kdo už za svého fyzického života přijímá fakt, že není tělo, ale duše v těle, je schopen odejít dřív, téměř okamžitě. Poté jsem konečně zase usnula.

Druhý den jsem koukla na internet, co nového u Nicka. No, přišlo vysvětlení té noční ´párty´. Byl na předávání nějakých hudebních cen. Ale co mě ještě víc zaujalo, byl článek o tom, že se na jisté after párty o nadcházejícím víkendu chystá zahrát nějakou svou novou písničku. Zpozorněla jsem. Měla zvláštní název. Překlad zněl Měli jsme se potkat. Zajímavé. Nemohla jsem se dočkat, až ji uslyším. A pevně doufala, že aspoň něčemu budu schopná porozumět, v lepším případě najdu někde zveřejněný její text.

A opravdu – hned druhý den po jejím uvedení na té párty, se na youtube objevila nahrávka. Pouštěla jsem si ji pořád dokola. Měla zajímavou, chytlavou melodii. Části textu jsem byla schopná porozumět: Čekal jsem celý život na tento okamžik tady s tebou, chránil jsem všechnu svou lásku a je to pravda – měli jsme se potkat, ty víš, že je to pravda... Když se cítím opuštěný, je toho na mě moc, dokážeš mě uzdravit jediným jednoduchým dotykem. Když slyším tvůj hlas, jak mě povzbuzuje, dodává síly, vím, že je čas povyrůst, posunout se ve svém vývoji... Stále věřím, ale dokola přemýšlím, je to správné nebo je to špatné? Jsi pořád v mé mysli, říkám si, že jsem blázen, ale je to tak jasné, skutečné, nepopiratelné… Všechno, co chci, je dotknout se tě, cítit to, co cítíš, vidět tvoje skutečné já. Vtahuješ mě dovnitř, pak mě zase odstrkuješ... Kdy to skončí? A jak?

Když jsem slyšela ta slova o uzdravení jediným dotykem, okamžitě mi na mysli vytanul obraz toho, co dělám, když cítím, že je rozhozený. Představím si, jak pokládám ruku na jeho hrudník, na jeho srdce. Posílám mu lásku a klid. Možná jen jedna další náhoda... Ve které nevěřím.

A to, že ho chvílemi k sobě tolik přitahuju a v další chvíli zase odstrkuju, protože mám strach, že se na něm stanu závislá a on na mně... Ano – tak kdy to skončí? A jak...?

Potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty zmatené pocity, zbavit se toho tlaku, který mě ničil. A tak jsem to vyjádřila ve verších. Stejně jako on...


Vyznání

Miluji ho...

...tak něžně, bezprostředně.

Mé srdce pro něj bije

tak vášnivě, neposedně.


Pro to, co cítím,

nenacházím slova.

Tato zvláštní zkušenost

je nekonečně snová.


Vždy, když se ocitnu

v jeho těsné blízkosti,

stávám se docela

novou bytostí.


Ztrácím a opět nacházím

sama sebe,

společně objevujeme

nové rozměry nebe.


Ano, je to láska,

však to zní příliš stroze, jednoduše

pro tu změť pocitů,

co cítí moje povznesená duše.


Já jsem ty a ty jsi já,

dvě hluboce propojené bytosti,

které však neztrácí vůbec nic

ze svých vlastních osobností.


Své duše zraněné

vzájemně léčíme,

co jeden postrádá

něžně si vracíme.


Jsme jako přátelé,

žáci i milenci,

jeden pro druhého

rádci a ochránci.


On učí létat mě

zběsile vysoko,

podstoupit riziko,

že padnu hluboko.


Umět žít naplno,

ne jenom přežívat,

stíny a pocity

zděšeně neskrývat.


Já jemu pomáhám

najít svůj smysl,

z předsudků vyprostit

duši i mysl.


Přijmout svou citlivost,

ocenit tu krásu,

naslouchat, uvěřit

vnitřnímu hlasu.


Miluji ho,

tak bláznivě, pošetile,

avšak mé srdce ztrápené

cítí se TOLIK provinile.


Je to má spása

i prokletí,

marně se bráním

hloubce dojetí.


Přesto však nepřestávám

cítit nekonečnou vděčnost.

Za to, čím procházím,

za to, že vůbec smím...

Ať už mě to zabije...

...či zažiji věčnost…


Ano, cítila jsem se provinile. Já měla manžela, on svou přítelkyni. Však co je horší – zradit svého partnera nebo sám sebe...? Některé situace nemají snadné řešení. Navíc my jsme vědomě nerozhodovali o tom, že budeme vzájemně cítit naše pocity. V tomhle jsme neměli na výběr. A právě v tom spočívalo to naše prokletí...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?