duše píšeLenka Žáková

94. V očekávání mateřství a manželství - román Ve spirále osudu

Publikováno 03.01.2017 v 10:59 v kategorii Ve spirále osudu - román, přečteno: 33x



“Tak my budeme mít děťátko!” rozplýval se dojatě Keith, když jsem mu to hned druhý den po Brianově a Maričině svatbě oznámila. Nadšeně mě popadl do náručí a nekonečně dlouho tiskl k sobě. “Já jsem tak strašně, strašně, nepopsatelně šťastný!” 
“Já taky, miláčku,” zašeptala jsem a nedokázala zadržet slzy... štěstí. 
Sotva mě postavil zpátky na zem, spěšně přede mnou poklekl a s hlubokým, zamilovaným pohledem mě roztřeseným hlasem požádal: “Prosím, lásko, vezmeš si mě?” 
Se šťastným úsměvem jsem kývla. “Ano, lásko, strašně moc ráda...” 
Znovu mě dojatě objal. 
“Promiň, že nemám prstýnek a že je to tak narychlo a není to tak romantické...” 
“Na tom přece vůbec nezáleží, miláčku...” pohladila jsem ho něžně po tváři. 
“Ale záleží a já to co nejdřív napravím, neboj se!” přesvědčoval mě. 
“Tak se ráda nechám překvapit, hm?” přijala jsem, zvědavá, co asi vymyslí. 
“Budu si tě rozmazlovat!” sliboval zapáleně. 
“Vždyť to přece děláš od chvíle, co jsme spolu!” zasmála jsem se provokativně. 
Byl tak neskonale šťastný. A já taky. Jen nebýt té lehké příchuti trpkosti v pozadí. Věděla jsem, že jdu správnou cestou, přestože jsem musela někomu ublížit...

Marika s Brianem odjeli na líbánky a já se rozhodla, že jim tu novinu povím, až se vrátí. 
V bývalé domovině jsem se zatím svěřila jen Míši a Zoře. Našim jsem to chtěla oznámit, až budu mít potvrzení od lékaře. A na to bylo ještě brzo. 
Co se svatby týkalo, to jsem chtěla všem oznámit až s Keithem. Jen jednomu člověku jsem to potřebovala říct dřív. Snad jsem doufala, že přímo ode mě soukromě to vezme lépe a hlavně bude mít víc času se s tím smířit... 
Napsala jsem Sashovi na mobil zprávu, jestli by se mohl stavit zase na tom hřišti, kam chodím s Avou. Souhlasil.
Byl na hřišti dřív než my. Seděl na velké houpačce a zamyšleně sledoval maminky s dětmi. 
“Ahoj,” vytrhla jsem ho ze snění. 
Trochu překvapeně se ke mně otočil. “Ahoj! Vůbec jsem tě neviděl přicházet!”
“Byls tak zaujatý okolím...” usmála jsem se na něho. 
Vůbec se mi do toho nechtělo. Ale musela jsem mu to říct. Chtěla jsem, aby se to dozvěděl ode mě. 
“Kvůli čemu jsi se mnou chtěla mluvit?” optal se po chvíli zvědavě. 
“Řekla jsem Keithovi, že jsem těhotná...” začala jsem opatrně. 
Jenom kývl. 
“A on...” pokračovala jsem nejistě, “...mě požádal o ruku.” 
“Jistě, to se dalo čekat,” pronesl s klidem, aniž by se na mě podíval. “Ale jsem rád, že jsi mi to potvrdila ty jako první. Díky. A, samozřejmě, blahopřeji.” 
Bojovala jsem s touhou obejmout ho. Ale přemohl mě pocit, že bych mu to jen ještě víc ztížila.
Kéž bych se k němu dokázala chovat jen jako ke kamarádovi... posteskla jsem si opět. 
Jenže mi v tom bránili mé city k němu. Byly prostě příliš hluboké. Stále víc než jen přátelské...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?