duše píšeLenka Žáková

Naděje na zcestí

Publikováno 12.02.2017 v 14:04 v kategorii Básně, přečteno: 55x

Tahle báseň mi "přišla" jednou večer, je to už pár let a já z ní mám stále zvláštní pocit. Pořád si kladu otázku, která mi připadá důležitá: "Komu je ta báseň, to její poselství, určeno? Jaksi se týká každého z nás, ale... Ještě něco víc z ní cítím... pod povrchem.
Pro faleš, přetvářku,
pýchu a nadutost
upadáš do nářků,
zažíváš zoufalost.

Ztrácíš tak sám sebe,
ztrácíš tak vlastní tvář,
již nejsi člověkem,
teď jsi jen smutný lhář.

Ve službách temnoty
své lidství vzdáváš,
tvé světlo nesvítí,
stínem se stáváš.

Nežiješ, necítíš,
nevnímáš Boha,
tvá cesta životní
je pustá, strohá.

Svou duši zaprodals
pro zlatou vizi,
nyní vše nádherné
ze srdce mizí.

Takhle už nechceš žít,
však smrti se obáváš,
na tenké hranici
bezradně postáváš.

A když pak konečně
překročíš onen práh,
náhle tě opouští
všechen ten krutý strach.

Jaká to velká lež,
smrt není peklo,
to jen tvé vědomí
na Zemi Ráje se zřeklo.

Teď víš, že napravíš
všechny své chyby,
když nový začátek
Vesmír ti slíbí.

S vírou a nadějí
vítáš další šance,
žít život člověka,
ne jen ztroskotance.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?