duše píšeLenka Žáková

Nevšední zážitky z Paříže - Tři grácie postrach Francie 2

Publikováno 18.04.2017 v 14:22 v kategorii Tři grácie postrach Francie, přečteno: 99x

Náš první den ve Francii - Paříž. Eiffelovka, Notre Dame, výhled na celou Paříž, ale hlavně ta omáčka kolem :D
  Do hotelu jsme dorazily po půlnoci. Pokoj byl fajn, tedy až na jeden nedostatek - byl připravený pro dva lidi a my byly tři.
  Ivča se vydala sjednat nápravu. Nikdo nebyl pro tento úkol vhodnější - já i mamka máme v menší či větší míře orientační nesmysl (přiznávám, že já větší - s nadsázkou a s trochou závisti říkávám, že ségruška dostala porci orientačního smyslu i za mě). Takže já bych zabloudila hned za prvním rohem, mamka o kousek dál. Navíc vysvětlit v angličtině nebo dokonce francouzštině "vo co nám jde", měla šanci taky jen Ivča. A jako bonus - byla pěkně v ráži. 
  Zanedlouho se ve dveřích vítězoslavně objevila i s jakýmsi milým pánem, který nesl chybějící sadu povlečení a velmi důležitý kalíšek na vyplachování úst po čistění zubů. 
  Jakmile za ním zapadly dveře, "vytasila" Ivča nadšeně láhev vína, vzala kalíšky (ano, proto nám ten třetí tak strašně chyběl) a každé nalila. K tomu rozdělala plechovku černých oliv. Tu noc jsem se do jejich chuti zamilovala. 
  Popíjely jsme, klábosily a Ivča pořídila pár fotek. Které jsme jí ovšem s mamkou zakázaly zveřejňovat. Shodly jsme se totiž na tom, že dvě pozitury nakombinované z Věry Bílé a Miloše Zemana by byly pro okolí příliš těžko stravitelné sousto... 
  Nevím přesně, v kolik jsme to zabalily a šly spát. Když padla flaška, padly jsme i my... 
  Vzbudily jsme se až kolem desáté hodiny. S hrůzou jsme pomyslely na to, že na nás nezbyde snídaně! Kvapně jsme se vystřídaly v koupelně, abychom příliš nevyděsily zaměstatnace hotelu a ostatní ubytovné a svištěly do jídelny. 
  Spousta krabiček s různými druhy sýrů, výborná malinká máslíčka, marmelády, čokolády, sladké i obyčejné pečivo, jogurty... K tomu mňamkové kafíčko či džusy. Napoprvé jsme si nabraly docela decentně a usadily se u stolu pod televizí. K jídlu nám roztomile žvatlaly francouzské zprávy. 
  Jelikož jsme přišly opravdu na poslední chvíli, v jídelně jsme po chvíli zůstaly samy s ještě jednou paní. Vypadala, že ji vůbec nezajímáme, ale i přesto jsme si při schovávání pochutin do kabelek zahrály na agenty nejvyššího utajení. Tyto úlovky jsme snídaly a svačily ještě následující čtyři dny... 
  "Tak kam chcete vyrazit nejdřív?" zeptala se nás Ivča, sotva jsme vykročily z hotelu. 
  "Lehčí otázku takhle poránu nemáš?" zašklebila se mamka.
   "Tak asi to první, co mě napadne při slově Paříž. Hurá na Eiffelovku!" zahlaholila jsem, až se po mně pár lidí vyděšeně ohlédlo. 
  "Já nejsem terorista..." zabrblala jsem potichu, než mi došlo, že mi stejně nerozumí...
  Nakonec to první, co jsme si pořádně prohlédly toho dne, bylo metro. Fakt nekonečné tunely. A žádný "typický" Francouz. Ti snad ani metrem nejezdí... 
  Tak jsme si okoukly onu slavnou Eiffelovu věž, nafotily ze všechn stran i s tím úžasným kopačákem, co na ní zavěsili, protože se ve Francii právě hrálo fotbalové EURO, a pomalu šlapaly dál. 
  Snad každý si Paříž představuje jako okouzlující, romantické město a já to tak měla do onoho osudného dne taky. Jenže poté, co jsme prošly pár vedlejších ulic a uliček, názor jsem musela chtíc nechtíc změnit. I když na její obranu - každé město má přece svá temnější zákoutí. Proto jsem se jí ty ulice poseté exkrementy, o kterých jsem si občas nebyla jistá, jestli jsou opravdu jenom zvířecí, rozhodla odpustit. A že to byl místy opravdu těžký slalom. Mou citlivost na pachy jsem v těch momentech proklínala až do desátého kolene. A přišlo mi sakra vhod, že nikdo kolem mému nadávání nerozuměl. 
  Naše další kroky vedly k Notre Dame. Úchvatná stavba. 
  Po pár, resp. po hodně fotkách, nás ale zaujalo něco snad ještě víc. Nějaký pán poblíž na lavičce každou chvíli zvedl ruku s čímsi a na tu se mu slétla spousta malých ptáčků. Ivča se vydala na výzvědy. 
  Rychle zjistila, co a jak, a hned si to taky zkusila. Muž jí dal nějaké pečivo, naznačil jí, jak ho má držet a zvednout ruku a ptáčci se pustili do díla. Všechny tři jsme byly úplně okouzlené. 
  "Prej to má nějaký speciální pečivo, který těm ptákům šmakuje. Musíte ho držet takhle jen ve špičkách prstů, zvednout nad hlavu a jsou vaši!" objasňovala nám Ivča své právě nabyté poznatky. 
  Samozřejmě, já i mamka jsme si to taky musely zkusit. 
  Mamča měla absolutní úspěch, dokonce jsme stihly nadělat pár nádherných fotek. Mně ale ta okřídlená havěť pěkně převezla. Sotva jsem stihla zvednout ruku, Ivča ani nezvládla zaostřil foťák a už jsem měla prsty prázdné. Ještě by se pustili i do nich. Po opakování jsem netoužila - ozobanou ruku jsem ještě nějakou dobu jasně cítila. Stačilo. Nestála jsem o roli v pokračování hororu Ptáci. 
  "A kam teď?" optala se opět Ivča. 
  "Já ti nevím, je toho tady tolik... A člověk se víc najezdí metrem," porkčila jsem už trochu unaveně rameny. 
  "Dala bych si kafe," mlaskla mamka spontánně. 
  "Tak to mám skvělej nápad!" zavýskala Ivča. "Uvidíte celou Paříž jako na podnose a k tomu výborný kafíčko. Teda musí bejt - za tu cenu." 
  A už nás táhla jasným směrem. Věrně jsme s mamkou vlály za ní. 
"A jsme tady," zabrzdila nás u jedné vysoké budovy. "Montparnasse tower. Úplně nahoře je placená vyhlídka, ale mám vyzkoušený a zjištěný, že v posledním patře je restaurace. Sice tam mají vysoký ceny, ale když si dáme to nejlevnější, což je ´drahý´ kafe, pořád nám to vyjde levněji, než ta placená vyhlídka o patro výš." 
  "Chňápem," kývla jsem srozuměně hlavou. "Jen doufám, že tady mají výtah." 
  Měli. Sice jsem si tam připadala trochu jako Popelka, ale to se brzy poddalo. 
  Výhled byl okouzlující. Opravdu celá Paříž jako na dlani. Když jsme se dost vynadívaly a několikrát se zvěčnily s městem za zády, došlo nám, že se k nám pořád ještě nedostavil žádný číšník. Začaly jsme sledovat místní dění. 
  "To jsou ale divný lidi..." shodly jsme se brzy všechny tři. 
  "Hlavně ten brejlatej se chová jak lehce... mimo," zaksichtila jsem se s obavami v hlase. Doufala jsem, že to nebude právě on, kdo nás bude obsluhovat. A byl. 
  Objednaly jsme si tedy konečně po té půlhodině čekání tři kávy. A dál sledovaly ten číšnický cvrkot. Teda né že by nás tam sedělo tolik, ale prostě dost dobře uměli dělat, že něco dělají... 
  Ale z toho jednoho číšníka jsme pořád neměly dobrý pocit. Snad to byla intuice nebo jsme si to tou naší "zasedlostí" samy přivolaly, prostě najednou ten chlápek, když letěl kolem našeho stolu, zakašlal. Hned nato se hbitě ohnul a cosi "smetl" z prázdné židle u našeho stolu. Ivča vytřešila oči a poté, co jsme se s mamkou podívaly na tu židli, udělaly jsme totéž. Ono totiž z toho číšníka při tom zakašlání cosi vylétlo právě na to místo a on to jen "taktně" otřel. A pěkně blbě. 
  Nevěděly jsme, jestli máme zvracet nebo se smát. To druhé bylo vhodnější pro všechny přítomné včetně nás. Zašouply jsme židli a snažily se zahnat ten vtíravý obrázek dřív, než se dočkáme našich "kafíček". 
  Ano, ta zdrobnělila plně vystihovala to, co nám donesli, ale s tím jsme počítaly. Co nás ovšem překvapilo, byly "zákusky" k nim přidané. Červená želatinová kostička a cosi jako malinká bábovička. 
  "Docela dobrá marmeláda a připálená minibábovka," ohodnotily jsme to jakš takš kladně. Ale jo, stálo to za ten super výhled.   Blížil se večer a tím i náš odjezd z Paříže do Ivčina přechodného bydliště ve vesnici Véron. 
  Nasedly jsme tedy do vlaku, který nás měl odvézt nejdříve do města Sens. Ve vlaku to bylo hezké, útulné, sledovat francouzské okolí bylo moc fajn. Jenže jsem musela po nějaké době své relaxování přerušit a zajít si na toaletu. 
  Dveře na záchod jsem našla poměrně rychle, jenže... nemohla jsem je otevřít. Ať jsem hledala kliku sebepečlivěji, nenacházela jsem. Až mi jeden milý, hezký muž naznačil, že musím dveře prostě odšoupnout... Jééééé, to byl ale trapas! S rudým nádechem jsem pípla: "Mersi." A zapadla dovnitř.
   Spláchnout se mi podařilo v pohodě, ač jsem měla po zážitku z letadla trochu obavy. Problém nastal, až když jsem si namydlila ruce a chtěla si je opláchnout. Kohoutek žádný, tlačítko, nic. Všechno v blízkosti umyvadla jsem "obouchala, omačkala, omávala", ale voda nikde. Odevzdaně jsem si utřela mýdlo z rukou do papírových utěrek a naoko klidně vyšla ven. Z kabelky jsem vytáhla vlhké ubrousky a ruce si otřela.
   "Pod umyvadlem je šlapátko, kterým se pouští voda," zasvětila mě Ivča do tajů spouštění vody ve vlakovém umyvadle. Ještě dodnes přemýšlím, proč jsem na tohle musela přijít až ve Francii... 
  Zdárně jsme dorazily do Sens a poté dojely Ivčiným autem do Véron. A tím byly naše poněkud příliš nevšední zážitky toho dne u konce.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?