1. Konec i začátek (román Ve spirále osudu)

„To je škoda, že už musíte odjet. Strašně rychle to uběhlo,“ zatvářil se smutně blonďatý Sasha a nervózně pokukoval po modrooké blondýnce po své pravé ruce.

„Škoda, že jsme se neseznámili hned na začátku našeho pobytu, škoda, že odjíždíme, škoda, že bydlíme tak daleko...“ povzdychla si tato dívka jménem Dominika.

„Ale i tak jsme rádi, že jsme vás poznali,“ usmál se povzbudivě Keith. „A dnes už ta dálka není tak nezdolatelná. Určitě se ještě někdy uvidíme.“

„Ále, za pár dní po nás ani nevzdychnete,“ zamračila se legračně kudrnatá hnědovláska. „Však tu chodí kolem tolik krásných holek...“

„No, Mariko, můžu tě ujistit, že nám křivdíš. Strávili jsme snad těch deset krásných dní s některou z těch nafoukaných krásek? Byli jsme právě s vámi a ne proto, jak vypadáte, ale protože jste fajn. To přísahám a myslím, že snad za všechny, ne?“ dušoval se Brian, známý svým chováním klauna, který se dokáže v mžiku jako mávnutím kouzelného proutku změnit v mudrce téměř stoletého.

„Jo, Niko a Riko, s tím plně souhlasím,“ kývl taky s nesmírně vážnou tváří Keith a Sasha s Colinem pilně přitakávali.

„Třeba se vám zase povede mít dvojnásobné štěstí a vyhrajete pobyt někde na super místě, kde jsme zrovna my,“ zařehtal se Colin, ale bylo na něm vidět, že z tohoto loučení není zrovna nadšený.

„Jo, jasně, hned, jak přijedeme domů, začneme pilně zkoušet všechny možný soutěže a za rok jsme tu jako na koni... nebo spíš na křídlech Pegasa!“ ironicky pronesla Dominika a v jejím hlase nezazněla ani špetka naděje.

„Za rok?“ zděsil se Sasha. „To je trochu moc dní, ne? Co tady budeme zatím dělat?“

„To, co jste dělali předtím, než jste nás potkali,“ zašklebila se Marika. „Ale nechci vědět, co to bylo.“

„No nic, konec koumání, necháme to osudu. Vždyť ten nás sem k vám jednou zavál, tak třeba se mu to povede zopáknout. Možná má s námi ještě další úmysly, kdo ví...“ pokrčila nad tím zamyšleně rameny Dominika.

Beze slov, myšlenky ještě nad tím zvláštním slovem OSUD, si podali ruce, naposledy si popřáli štěstí a Dominika s Marikou nastoupily do letadla.

Seděly vedle sebe v letadle a pozorovaly vzdalující se zemi, která pro ně ještě před několika týdny představovala nedosažitelnou přítomnost. Obrysy Irska se stávaly stále menší a zastřenější, až z nich zbyly jen mlhavé mraky. Čtyři posmutnělí kluci zůstali tam dole na letišti, zatímco ony dvě už byly vysoko v mracích.

„V této chvíli lituji, že nejsem holka,“ zašeptal dojatý Brian a promnul si oči, aby se nerozbrečel.

„Jen blbec mohl vymyslet, že chlapi nebrečí,“ přidal se Keith a přivřel oči mlžné slzami.

Sasha se zhluboka nadechl a třesoucím se hlasem pronesl slova, která měla vyjádřit cosi nového uvnitř něho: „Tak tohle se mi ještě nestalo...“

„To bylo surový,“ hlesla Dominika.

„Hrozně,“ pípla Marika.

Pevně se chytily za ruce. Nemusely mluvit – věděly, že obě myslí na to samé: Život je takový – nejdřív ti něco krásného dá, aby ti to mohl následně vzít.

Bolelo to. Některé zkušenosti bolí. Ale ta bolest byla znamení – něco mezi těmito dívkami a kluky vzniklo. Přátelství nebo dokonce láska? Kdo ví... vždyť tak tenká je hranice mezi těmito krásnými city.