10. Jak osudná je láska...

„Tak pisátko a papír a jdeme na to,” nehodlala plýtvat časem Rika, když jsme se vrátily domů.

Jen jsem s úsměvem kývla.

Otázka zněla jasně: “Co nám můžeš říct ohledně našeho vztahu ke klukům z Destiny´s Boys?”

Moje ruka se jako šílená rozjela po papíře, informace přicházely naprosto plynule.

Výsledek mého ´transu´ nás pěkně sebral. Nicméně já dostala takovou podpásovku jako ještě nikdy předtím ve svém krátkém životě.

Nezapomněli na vás, chtějí se s vámi opět setkat a naplnit vaše osudy. Písničky vám napoví a hlas srdcí to rozluští. Rika patří k Brianovi, konečně mohou být spolu, Nika jim má pomoci. Niko, ty máš karmu s Keithem, musíš vyřešit váš složitý vztah. Pamatuj, že jen láska léčí každý šrám našich duší. Buď Láskou. Je to tvůj osud.

Jakoby v tu chvíli pro mě přestal plynout čas... Byla jsem tak zaskočená, zklamaná, padala do nejhlubší deprese... Tohle právě teď, když jsem si začínala přiznávat, co vlastně cítím k Sashovi?!

Rika si ke mně beze slov přisedla a objala mě. Přála jsem si brečet, ale slzy nepřicházely – nic, co by dokázalo ulevit mému utrpení. Moje srdce bylo ochromené bolestí, na hruď jakoby mi někdo položil těžký balvan, sotva jsem byla schopná se nadechnout a zase těžce vydechnout.

„Vzchop se, Niky!“ zatřásla mnou po několika nekonečných chvílích beznaděje Rika. „My najdeme řešení! Najdeme odpověď na to, proč to takhle musí být!“

Nejspíš celou dobu hledala slova, kterýma by mě alespoň trochu utěšila. Obsah těch slov však neměl tak velký význam, jako ta síla, co do nich dala – právě ta mi nakonec pomohla alespoň trochu se srovnat.

„Riky, v tuhle chvíli už nic nechápu. Až doteď jsem měla pocit, že tak nějak tuším, o co v téhle zvláštní hře jde, ale teď...“ vytrysklo ze mě konečně nějaké to vyjádření, jež mi bolavé srdce dovolilo.

„Možná mi nebudeš věřit, ale vím, jak ti je. Je to strašně zoufalá situace jakoby bez řešení, bez východiska... Ale všechno má smysl, Niky, sama mi to stále opakuješ! Tak se zahleď dál, neutápěj se v téhle jedné chvíli utrpení! Jsi dost silná na to, abys to všechno odhalila a vyřešila!“ pohladila mě po vlasech s chápavým výrazem v očích. A její oči mi ještě nikdy nezalhaly.

„Věřím ti, Riky. Já před chvílí cítila tvé štěstí a radost, když jsi zjistila, že budeš s Brianem... Ty teď, bohužel, musíš cítit můj zoufalý pocit, mou beznaděj...“ vysvětlila jsem jí svou filozofii.

Do pokoje nakoukla Míša.

„Mušu?“ zeptala se vtíravým hláskem.

„Jestli je to důležitý, tak jo, jinak vypadunk,“ oznámila jsem jí napůl nepřítomně.

„Děje se něco?“ přiběhla ke mně jako vítr.

Jen jsem jí podala papír s textem automatického psaní. Rychle ho přeběhla pohledem a hned nato si skousla spodní ret v nepředstíraném údivu.

„Je to to, co si myslím?“ zeptala se polohlasem.

„Nika teď bude potřebovat hodně naší podpory, aby to unesla,“ hlesla soucitně Rika.

„Niky,“ přisedla si ke mně něžně Míša, „to ještě přece nic neznamená. Vždyť jsi nám kolikrát vtloukala do hlavy, že žádná naprosto pevně daná budoucnost neexistuje, že máme svobodnou vůli. Nezatracuj to, co cítíš k Sashovi jenom pro tohle jedno poselství. Vždycky taky záleží na tom, jak si to člověk přebere, jak se na to podívá, jak to vezme!“

Pomalu jsem zvedla hlavu a překvapeně se na ni podívala. Jakoby mi to konečně došlo...

„Tak moc mě ta představa smetla, že jsem úplně ztratila svůj přirozený optimismus a pohled na věci střízlivým způsobem...“ promluvila jsem zvláštním tónem, jakobych se právě probudila z nějakého strašného snu. „Holky, ani nevíte, jak moc jste mi svou podporou pomohly – jakobych se na chvíli ztratila ve tmě, a teprve teď si uvědomila, že jenom stačilo otevřít oči... a zase vidět světlo.“

Zíraly na mě trochu nedůvěřivě, ale už jsem to zase byla já – taková, jakou mě znaly.

„Takže jsi v poho?“ optala se ještě pro jistotu Rika.

„Jo,“ připustila jsem trochu váhavě. „Je to smršť, ale už jsem zase našla pevnější půdu pod nohama.“

„Ty seš taky smršť! Kdo se má v tobě vyznat, ségruš?!“ oddechla si Míša. „Vypadalas zralá na blázinec, to mi věř!“

„To ti teda věřím, když jsi mi dokázala říkat takový krásný a moudrý věci. Musela jsem působit hodně zuboženě,“ uchechtla jsem se lehce. „Ale vážně moc díky za dodání odvahy, strašně moc to pro mě znamená.“

„No, ještě abys nadávala,“ zazubila se Míša svým americkým úsměvem a už to byla zase ta moje drsná sestra.

„A cože si to chtěla důležitého?“ vyzvala jsem ji k odhalení svého původního záměru.

„Mám hudbu k tý Rikoušině písničce,“ zaházela vítězoslavně obočím. To její skloňování našich jmen mě už fakt dostávalo do vývrtky. Ále co nadělám – je to prostě kus jejího image. „Budu náš dvorní hudební skladatel! Texty po mě fakt nežádejte, nedopadlo by to dobře. A jak tohle přiznávám já sama o sobě... Prostě berte moje varování smrtelně vážně.“

„Ani jsme to jinak brát nehodlaly, to mi věř,“ ujistila jsem ji se špetkou ironie v hlase. „Textovat teda budeme my s Rikou a ty k tomu nahážeš noty – ujednáno. A na mně je teď zamířen drobnohled přítomných, páč já ještě nic nesložila. Leč mám takový pocit, že do zítřka své resty dohoním a budeme tak umělecky fifty fifty.“

Takovým květnatým proslovem jsem to tedy ten den ukončila.

Vlastně jsem ji už měla v sobě. Byla hotová, stvořená přímo mým rozpolceným srdcem. Jen ji vyjádřit.