100. V bezpečí - román Ve spirále osudu

“A co tvoje svatební šaty a můj oblek?” zmínil Keith další bod naší přípravy na svatbu, když byla většina důležitých věcí vyřízena.

“Já se o svoje šaty postarám – ale uvidíš je až na svatbě, brouku!” oznámila jsem mu nekompromisně.

“A proč?” nechápal.

“Protože mi to připadá jako krásné překvapení,” pokrčila jsem rameny.

Na chvíli se zamyslel – nejspíš si mě představil, jak k němu přicházím v nějakých dechberoucích svatebních šatech.

“To je úžasná romantika!” vydechl po chvíli. “Tak jo, já udělám to samé, souhlas?”

“Jasně!”

O svých svatebních šatech jsem měla naprosto jasnou představu. A o tom, že se Keithovi budou líbit, jsem prostě nepochybovala.

Nadešel den, kdy jsem měla přijít na pravidelnou těhotenskou prohlídku k lékaři a Keith mohl být konečně u toho.

Nemohl nedočkavostí ani dospat. Už před sedmou mě vzbudil jeho upřený pohled.

“Měla jsem ti dát nějakou narkózu, miláčku, jak to tak vypadá,” usmála jsem se na něho rozespale.

“Ale mně vůbec nevadí, že jsem moc nespal, vážně! Takhle tě pozorovat, jak spíš, to je ještě krásnější než spánek a sny...” svěřil se mi okouzleně. “A já si chci co nejvíc těchhle nádherných chvilek uchovat v mysli, abych měl na co vzpomínat, až tě zase budu muset na nějakou dobu opustit.”

“Jen žádné chmury poránu, lásko,” pohladila jsem ho něžně a ještě chvíli jsme spolu zůstali v posteli.

Byla jsem objednaná na desátou hodinu dopoledne. Když jsme vstoupili do ordinace, Keith se snad jen na vteřinu jaksi zarazil. Nemocniční prostředí na něho působilo trochu tísnivě.

Na ultrazvuku se nám objevilo naše miminko. Já už ho viděla podruhé, ale i tak jsem byla opět dojatá a unešená. A Keith... Celou dobu mi tiskl ruku, očarovaně hleděl na toho malého človíčka, v očích slzy dojetí...

Až když se ho doktor zeptal, jestli bude chtít být u porodu, probral se z toho svého omámení. Vrhnul na něho tázavý, zmatený pohled a řekl: “Tak o tom jsem zatím fakt nepřemýšlel. Ale vlastně ani nemusím. Týká se to nás obou, tak pokud budu moct Nice s čímkoli pomoci, budu tam a moc rád. Jen doufám, že budu dost silný něco takového zažít...”

“O tom nepochybuju, miláčku,” dodávala jsem mu odvahu, ačkoli sama jsem měla z porodu už předem docela dost obavy.

“Ničeho se nebojte, hlavně myslete pozitivně a všechno bude probíhat tak, jak má,” uklidňoval nás oba lékař. Působil opravdu moc příjemně, vyrovnaně a tak jaksi mateřsky, nebo spíš bych měla říct otcovsky. Prostě jsem se s ním cítila v bezpečí. “Udělám vám fotku miminka z ultrazvuku, chcete?” nabídl nám ještě nakonec.

“Jasně, děkujem!” vypadlo z nás obou zároveň. Až jsme se tomu museli všichni zasmát.

Byla jsem strašně vděčná za dalšího skvělého člověka v mém životě.