103. Nemohla s námi zůstat... - román Ve spirále osudu

Kluci se za pár dní vrátili i se Zorou, která se k nim na jejich zpáteční cestě do Irska připojila. Míša se přestěhovala k Sashovi a hned další den se spolu vydali do nahrávacího studia a začali s natáčením jejich společných písní.

Jedno ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem. ´Věděla´ jsem, že se mi zdál nějaký důležitý sen, ale nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, o čem. Najednou se mi vybavila žádost mé duše – tento sen si nechci pamatovat. To mě vyděsilo ještě víc. Ale pak najednou... Jako když zatáhnete za něčím závěs. Keith na mě promluvil a já okamžitě zapomněla, o čem jsem přemýšlela. Na všechno jsem si vzpomněla až o pár hodin později...

“Miláčku, dneska se jdeme podívat na to naše kouzelné místo... Tam, kde si už za pár dní řekneme své ´ano´.”

“Jojo, já na to nezapomněla, neboj,” usmála jsem se na něho rozespale. “Už se strašně těším... Nesmím si vůbec uvědomovat, že už je to tak blízko, ta naše svatba. Prostě se už nemůžu a nemůžu dočkat! A čím blíž to je, tím pomaleji snad ten čas utíká!”

Keith se rozesmál. “Jo, tak přesně tak mi to taky připadá, lásko moje. Jako by nás schválně čím dál víc napínali.”

“Tak to musíme vzít rozumem – všechno je zařízené, domluvené, připravené. A podle kalendáře zbývají tři týdny. Ještě že kalendář mluví jasně, když už nás tak matou smysly...” povzdechla jsem si s úlevou.

“To zní optimisticky!” souhlasil. “Takže to tak budeme brát. Čas se prostě nezastavil, naštěstí.”

Pak se ke mě něžně přitulil a ještě chvíli jsme zůstali v posteli.

“Tak, miláčku, je nejvyšší čas!” žďuchla jsem do něho jemně.

Vstali jsme, oblékli se a... Cítila jsem jakousi lehkou nervozitu a roztěkanost. A čím víc jsem se snažila zjistit, čím to je, tím víc jsem byla rozhozená. Nakonec jsem se rozhodla poprosit své andílky strážné, aby mě uklidnili. Za pár minut jsem už byla zase vyrovnaná. Nasedli jsme s Keithem do auta a vyrazili.

“Kde máš prstýnek, miláčku?” všiml si najednou, když jsme zrovna stáli na červené.

Koukla jsem se na prsteníček a okamžitě si vybavila, jak jsem prstýnek večer položila na noční stolek. Začínaly mi trochu natékat prsty, a tak jsem si ho občas musela sundat. Uvažovala jsem, že ho začnu nosit na řetízku na krku.

“Ách jo, já ho nechala doma na nočním stolku...”

Blikla nám zelená. Keith zařadil a auto se rozjelo. Pak už jsem jen zahlédla, jak se k nám blíží z jeho strany nějaké červené auto... Náraz a tma.

Probudila jsem se až v nemocničním pokoji. U postele seděla Míša se Sashou. Jak jsem otevřela oči, oba se rychle zvedli a začali se mě starostlivě vyptávat, jak mi je.

“Jsem v pořádku,” hlesla jsem tiše. Až mě můj hlas vyděsil. Měla jsem pocit, jakoby uběhlo hrozně moc času od chvíle, kdy jsem byla vědomě v tomto hmotném světě...

“Niky, měli jste s Keithem nehodu,” začala opatrně Míša.

Vybavilo se mi to auto blížící se k nám z Keithovy strany a dostala jsem o něho strach. “Je v pořádku?”

“Ano, má jen pár odřenin a pohmožděný krk,” uklidňovala mě dál Míša. “Ty taky budeš...”

Pak se na sebe se Sashou nervózně podívali. Sasha mě vzal za ruku a řekl: “Niky, ty budeš v pořádku, ale...”

“Já vím...” skočila jsem mu do řeči a s nepřítomným pohledem si položila ruku na břicho. “Ona už tady není...”

Oba se na mě tázavě podívali.

“Ona...?” zopakoval po mně Sasha to slovo, co je tak překvapilo.

“Naše dcera...” odpověděla jsem pořád jaksi mimo. “Nemohla s námi zůstat...”