112. Až najdu sám sebe, zasloužím si mít i tebe - román Ve spirále osudu

Mlčky jsme došli domů. Sedli jsme si spolu na pohovku a já začala.

“Keithe, můžeš mi říct, co se s tebou děje? Mám pořád pocit, že se chystáš k něčemu... Nevím k čemu, ale děsí mě to!”

Nejistě mě vzal za ruku, pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Jakoby se rozhodoval, sbíral odvahu, říct mi...

“Ano, musím něco udělat... Na nějakou dobu tě opustit, miláčku.”

Nechápavě jsem se na něho podívala.

Tichým hlasem pokračoval. “Už když jsi mi řekla, co zjistil Sasha, to, že jsem byl Kilian... Věděl jsem, že je to pravda. Do té doby mi na tom tak nějak nezáleželo, ale ON to potřeboval zjistit, potvrdit. Po tomhle odhalení jsem začal mít pocit, že prostě MUSÍM něco udělat. ´Náhodou´ mi den potom přišel mail od jednoho kamaráda z Ameriky. Hodně cestuje, poznává domorodé kultury... Zaujalo mě to. Nabyl jsem jistoty, že to je ono. Potřebuju někam vypadnout, vyčistit si hlavu, sám... Chápeš to, miláčku, viď?” podíval se na mě s nadějí, že to všechno přijmu v pohodě.

“Myslím, že rozumím...” hlesla jsem smutně.

“Až teď jsem si uvědomil, jak moc jsem na tobě závislý, jak moc mi pomáháš, že pro mě znamenáš možná až příliš. Z toho, co jsem viděl ve svém minulém životě, je mi důvod jasný. Ale já se musím osamostatnit, najít v sobě rovnováhu sám za sebe.” Pak dojatě dodal. “Potom budu mít čisté svědomí a pocit, že si tě opravdu zasloužím. Náš vztah bude díky tomu v rovnováze. Oba budeme vnitřně dostatečně silní...”

“Ano, všechno to dává smysl, miláčku,” kývla jsem smířeně. “Nemůžu a ani ti nechci  v ničem bránit a už vůbec ne ve tvém rozvoji. Taky cítím, že to je tvá správná cesta. Přes to všechno...” Váhala jsem, jestli dokončit tu větu, vyslovit své obavy.

Keith se na mě tázavě podíval. “Nevěříš, že to dokážu?”

“Právě že věřím... Věřím, jsem si jistá. A přesto se o tebe nedokážu nebát. To je zase můj problém k řešení. Musím ti dát svobodu. V rozhodování, ve všem. I kdybych měla vědět... jak moc tě to bude bolet,” přiznala jsem.

“Některá bolest prostě stojí zato, lásko. A mně tohle za to všechno stojí. Za to, že budu s tebou s pocitem, že si zasloužíme jeden druhého, že si máme vzájemně co nabídnout,” ujistil mě.

Nemohla... nesměla jsem mu bránit. I přes ten svírající pocit na srdci.

Ještě ten večer jsme se s Keithem domluvili, že svatbu o měsíc odložíme. Keith se rozhodl během následujících dní odletět do Ameriky za svým přítelem. Beze mě. A já to respektovala.