12. A teď už jsme jako dospělé? (román Ve spirále osudu)

Tak jsme to zvládly! No, teda, né, že by nebyly důležitější věci v životě, ale tohle drama jsem už fakt hrozně ráda zanechala za sebou. Maturita toho roku opět ukončila středoškolská léta mnoha nadšených lidiček. A my s Rikou jsme se k nim mohly hrdě přiřadit.

Bylo to stručné, krátké a tím pádem příjemné. Náš třídní učitel ´Kecal´ se opravdu krotil ve svém slovním projevu a už ani ne za půl hodiny nás vypustil ze školy.

Moc jsme ten poslední den prožívaly a myslím, že nejen já a Rika. Rozloučily jsme se se všemi spolužáky, popřály super prázdniny a hodně štěstí do dalšího života a vyrazily domů.

„Niko, prožívej to! Naposledy jdeme tady do toho děsnýho kopce, budeme se mačkat na autobusový zastávce, pojedeme vesele naším oblíbeným Zvířecím autobusem domů...“ upozorňovala mě Rika a bylo vidět, že má z této události stejně příjemný pocit a radost jako já.

Mačkaly jsme se, to tedy ano, ale jely jsme domů. Vstříc prázdninám, vstříc svobodě.

„Možná se mi přece jenom bude po něčem stýskat,“ prohlásila jsem v autobuse.

„Pane bože, snad nechceš oplakávat například Kecalovy kecy!“ zděsila se.

„No, to zatím nehrozí, mám jich plnou zásobu v hlavě. Ty mě tak rychle neopustí. Ale co třeba tenhle náš super autobus? Náš Zvířecí autobus! Možná už nikdy neuvidím ty plyšový potvůrky, co sou tady v něm zavěšený! Postižená včelka, chlupatá kočka s ocasem mezi nohama, obrázek s krávou letící vzduchem, která se nekouká, kde co lítá a hledí si toho, co ji živí, řada barevnejch motýlků, kteří si naštěstí nepamatujou dobu, kdy byli ještě schopní lítat, krteček, kterej zřejmě ani nemá na kalhotky, ať už slipy nebo trencle... No uznej!“ popisovala jsem ty zvláštní individua z říše zvířat, která se řidiči autobusu komíhala nad hlavou, a tvářila se přitom naoko vážně.

„Jo, to máš pravdu. A co třeba naše dopisy? To bude hrozný, když si budeme muset říkat všechno ústně...“ zachechtala se provokativně.

„No, tak to bude hrozný leda tak pro mě!“ obrátila jsem oči vsloup. „Ty dopisy byl jedinej způsob, jak tě udržet se zavřenou pusou!“

„Hele, neurážej! Závidíš, že nemáš takovou...“

„...vyřídilku, že?“ doplnila jsem ji trefně. Byla to pravda. Občas jsem jí záviděla, jak dokáže všechno okecat a ukecat. Hlavně pokud šlo o učitele.

A byly jsme doma. Autobus zastavil na náměstí a z něho se vyhrnul dav nadšených studentů. Mezi nimi i my dvě.

„Musíme to nějak oslavit!“ navrhla Rika a já byla jasně pro.

Nejdřív jsme si v cukrárně smlsly na zmrzlinových pohárech, a pak nakoupily pár dobrot, abychom mohly dokončit oslavu doma.

„Tak za dvě hodiny přijď! Trochu se rozšoupneme,“ loučila jsem se s ní u našeho domu.

„Jasně, přijdu včas,“ mávla na mě ještě zdálky. Ale já znala tu její přesnost...