121. Dokázal se tě vzdát... - román Ve spirále osudu

Znovu jsem se posadila na pohovku, Sasha a Míša vedle mě, Brian s Rikou do křesel.

Sasha mě držel za ruce, ale já své okolí skoro nevnímala. Hledala jsem v sobě odpovědi...

“Tak tohle znamenaly ty mé obavy z toho, co se stane, až Keith projde tím svým ´osvícením´...” pokývala jsem po pár minutách ticha hlavou. “I kdybych to věděla předem, nemohla bych s tím nic udělat... Na něco takového se nedá vůbec připravit! Teprve ten okamžik, kdy se to stane, je tak tvrdě skutečný, nepředstavitelný...”

Hlas se mi zlomil do dalšího přívalu pláče. Skryla jsem obličej do dlaní. Sasha mě vzal kolem ramen, z druhé strany Míša.

Jakoby instiktivně jsem se snažila vycítit Keithovu duši. Tolik se mi stýskalo...

Rozhlédla jsem se po pokoji, jako bych doufala, že ho přece jenom zahlédnu.

“Necítím ani přítomnost jeho duše... Proč tu nemohl ještě chvíli zůstat? Proč musel odejít tak náhle a rychle...?” ptala jsem se, ani nevím koho. Na okamžik jsem si uvědomila, jak šíleně musím vypadat. To hluboké zoufalství a ta spalující bolest mě doháněly k šílenství.

“Niky, nepoddávej se tomu tolik! Cítím, jak ti to ubližuje!” zatřásl se mnou Sasha. Prožíval to se mnou a děsily ho ty moje zničující pocity. “Říkala jsi přece, že se s tebou přišel rozloučit, když jsi ještě spala! Prosím, uklidni se, zavři oči a snaž se všechno si znovu přehrát!”

“Myslíš, že je to dobrý nápad?” zapochybovala Míša.

“Jsem si jistý!” prohlásil pevně. Pak se znovu obrátil na mě. “Niky, zavři oči a vzpomínej! Zdál se ti sen, ze kterého jsi se probudila vyděšená. O co šlo?”

Poslušně jsem zavřela oči a objevila se v tom snu.

“Jsem v autě... v taxíku. Vzadu sedí Keith a Kenneth... Vesele se spolu baví. Jsou na cestě na letiště. Keith se těší domů... Najednou auto dostává smyk a naráží bokem do jiného auta... tou stranou, kde sedí Keith... Je v bezvědomí, krvácí... Houkání sanitky... Dostávají ho z auta, dávají na nosítka. Kenneth je v pořádku, stojí u něho. Keith na chvíli otvírá oči, chytá Kennetha za ruku a říká: ´Kene, kdyby se mnou bylo nejhůř, volej nejdřív Brianovi...´ Pak zase zavírá oči. Nemá strach, necítí bolest... Je vyrovnaný, připravený přijmout cokoli, co přijde dál... Myslí na mě, cítím jeho lásku ke mně...” Opět jsem se rozbrečela. Ale už ne tak zoufale jako předtím. Ten pocit Keithovy vyrovnanosti mě uklidňoval.

“Pak ses probudila. Volal jsem ti. Řeklas mi, že se ti něco zdálo, ale nevíš co. A že je ti až podezřele dobře,” pokračoval na chvíli za mě Sasha.

“Ano. Popřáls mi už jen samé příjemné sny. Položila jsem telefon a zase rychle usnula...” přisvědčila jsem.

Pak jsem se přenesla do snu, který následoval. “Objevila jsem se v nějaké nádherně barevné zahradě... Uprostřed stál Keith. Zvláštně zářil. Byla to jeho duše... Usmíval se na mě. Sálalo z něho tolik lásky a harmonie... Přistoupil ke mně a něžně mě objal. Cítila jsem, jak mě jeho přítomnost povznáší a uklidňuje. Řekl: ´Už jsem všechno pochopil, miláčku. Sasha měl celou dobu pravdu... V nitru věděl, že na tebe má smysl čekat. Až si ty a já vyřešíme náš vztah, ve kterém jsme upadli do závislosti jeden na druhém... Já na tvé lásce a pomoci, ty na potřebě vést mě a chránit. A teď... dobrovolně odcházím, abyste vy dva mohli být konečně spolu. Tenkrát jsem vás nenechal, ale teď už to dokážu. Vím, že kdybych zůstal ve fyzickém světě, neopustila bys mě a nešla za ním. Teď můžeš. Jsi volná. Už je to jen na vás dvou... A já si jen přeji, abyste mi jednou oba všechno odpustili. Protože to vás osvobodí, tak jako mě. A neboj se, lásko moje, znovu se setkáme. To už teď vím, můžu ti to slíbit. Ale bude to tak jiné... Nech se překvapit. Miluji tě, Niky. Drž se, miláčku...”

Vrátila jsem se do přítomnosti.

Sashovi po tvářích stékaly slzy dojetí. “Já už mu přece odpustil... Vždyť tentokrát jste spolu byli oba šťastní. A přesto se tě dokázal vzdát...”