124. Závěť - román Ve spirále osudu

Opatrně jsem se vracela do ´normálního´ života. Znovu jsem začala dělat chůvu Avě a sem tam jsem vykládala karty. Dávala jsem šanci času, aby zahojil, co se dalo.

Pár dní po pohřbu se mi ozval jeden právník. Oznámil mi, že Keith před svou cestou do Ameriky sepsal závěť.

“Tak, slečno, Denemarková, Keith zde napsal, že všechen svůj majetek odkazuje Vám. Prý už budete vědět, jak s tím naložit,” řekl mi s milým úsměvem.

Koukala jsem na něho jako na zjevení.

Večer jsme s Míšou seděly zadumaně na zahradě u domu. Byla jsem nervózní. Nikdy jsem majetku nepřikládala velkou váhu a teď jsem ho měla tolik. Pro mě až příliš. Nemohla jsem si to všechno nechat. Tížilo mě to jako kámen.

Keith mě znal dost dobře, tak proč to udělal?

Skrz otevřené dveře na terase jsme zaslechly domovní zvonek.

“Jdu tam,” vyskočila Míša. Za chvíli se vracela se Sashou.

Hned mi bylo mnohem líp. Jakoby mi přinášel odpovědi...

“Ahoj, Niky, co se děje? Proč jsi tak nervózní?” staral se hned.

“Dojdu pro něco k pití, zatím si v klidu promluvte,” nabídla se Míša a zmizela uvnitř domu.

“Nejde o nic hrozného, jen... se mi ozval Keithův právník. Keith napsal závěť, ve které mi všechno odkazuje. A já jsem teď z toho celá rozhozená, protože mít tolik mi není vůbec příjemné. Když jsme na to byli dva, prostě to bylo pro nás, naši budoucnost, společnou rodinu, kterou jsme plánovali...” vyhrkla jsem to na něho spontánně.

Sasha ke mně přistoupil, objal mě a políbil. “Když se uklidníš, určitě dokážeš najít ten důvod, proč ty peníze přenechal právě tobě.”

Míša se vracela s chlazenou bezinkovou limonádou. Nejspíš jsme se Sashou koukali trochu víc provinile, protože nás rychle ujistila: “Přede mnou se nemusíte stydět, ani cítit blbě, lidi!”

“Jo, jasně...” hlesla jsem.

Posadili jsme se pod pergolu a Sasha se mě zeptal, co přesně v té závěti stálo.

“No, vlastně jenom to, že všechno odkazuje mně...” vzpomínala jsem. Pak mi konečně bleskl hlavou ten důležitý dovětek. “No jo, prý už budu vědět, jak s tím naložit!”

Sasha mě vzal něžně za ruce a povzbudivě se na mě podíval. “No, prosím! To zní jako výzva k tomu, abys byla spontánní a sama sebou! Naložila s nimi podle své povahy, tak, jak tě Keith znal!”

“Já bych je nejradši rozdala...” zašklebila jsem se nejistě. A pak mi to došlo. “A to taky udělám! Rozdělím ty peníze mezi různé ústavy jako jsou nemocnice, charita, prostě tak!”

“Jo, to je super!” zaradovala se Míša. “Úplně vidím ty rozzářený oči těch lidiček a hlavně dětí!”

“To ještě není všechno, viď?” usmál se na mě Sasha.

Pomalu jsem otočila hlavu k tomu domu. Pořád jsem nevěděla, co s ním.

“Na jednu stranu vím, že tady nemůžu zůstat žít dál bez Keitha... Ale když pomyslím na to, že bych ho prodala... To se mi taky z nějakého důvodu příčí. Proč mám tak dlouhý vedení, že mi to pořád nedochází?!”

“Třeba se jen příliš snažíš udělat tu správnou věc,” poznamenal Sasha opět trefně.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a on si mě k sobě jemně přivinul. Právě to jsem potřebovala. Cítit se zase tak bezpečně v mužském náručí. V jeho náručí.

“Jó, tak tohle stoprocentně zabere,” zamrkala na mě Míša.

Ačkoli jsme měli mezi sebou se Sashou jasno, museli jsme brát ohledy na okolí a především na Keithovu památku. Málokdo by byl schopný přijmout ten fakt, že Keithova duše náš vztah plně podporuje. Byl to on, kdo nás dva dal nakonec dohromady.