127. Žijeme náš sen - román Ve spirále osudu

“Je mi s tebou tak nepopsatelně, božsky,” vzdychl mi do ucha Sasha, když jsme si jen tak seděli v objetí na pohovce a tiše vychutnávali vzájemnou přítomnost. “Kéž bychom nemuseli přemýšlet o tom, co bude dál...”

Něžně jsem mu prohrábla vlasy a uklidňujícím hlasem řekla: “Já vím, musíme brát ohledy na Keithovu památku... Ani ne tak kvůli němu samotnému, jako kvůli jeho nejbližším.”

Pomalu pokýval hlavou. “Hmmm, neměli bychom z našeho štěstí dobrý pocit, kdyby to mělo někomu jinému ublížit...”

Hluboce jsem si povzdechla. “Ale všechno to odříkání a čekání stojí a bude stát vždycky zato. A to jsi mě naučil právě ty svým moudrým, láskyplným a trpělivým přístupem...”

Roztomile se na mě usmál a začal hladit po vlasech. “Třeba bychom mohli na pár dní odjet k tvé mámě do Česka... Tam bychom nebyli tolik na očích. Jak myslíš, že to vezmou tví rodiče?”

“Asi tak jako moje sestra – úplně normálně. Budou šťastní, že jsem zase šťastná.”

S ohromným pocitem úlevy mě políbil na tvář a potom na rty. “Je to ještě tisíckrát nádhernější než v mých snech a představách... Být s tebou... Mám pocit, že už nás nikdy nic nemůže rozdělit.”

O všem mezi mnou a Sashou jsem se svěřila ještě ten den Míši. A taky o tom, že bychom spolu na pár dní ´zmizeli´ do Čech.

“To je skvělý nápad!” reagovala spontánně. “Neboj, o všechno se tady postaráme a budeme vás oba informovat nejen o postupu přestavby domu. Jeďte co nejdřív.”

“No, tak fajn...” odpověděla jsem trochu překvapeně.

“Snad sis nemyslela, že ti budu něco rozmlouvat?!” koukla na mě podezíravě. “Nebo ti snad něco vyčítat!”

“To bude asi tím, že mám pořád trochu provinilý pocit...” pokrčila jsem smutně rameny.

“Jo, holka, nějakou dobu se budete holt muset se Sashou držet zkrátka. Znáš to – vždycky se najdou nějací závistivci, co vás pomluví. Ale ti, co vás mají rádi, pochopí. Hlavně abyste měli vy se Sashou čistý svědomí. Což mít můžete. S Keithem jste srovnaní, on s vámi taky. Bohužel, málokdo do toho vidí, ví, jak to všechno bylo a je...”

“To je šílený nápad!” vyhrkla jsem najednou. Míša se na mě tázavě podívala. “Napíšu o tom knížku! Ten náš příběh! Je tak úžasný a může lidem tolik dát...!”

“A víš, že máš pravdu?” pousmála se. “Je to šílený, ale dokonalý. Prostě to udělej.”

Hned jsem to všechno musela Sashovi napsat. Byl z toho nadšený.

“Ještě ti musím něco poslat, miláčku. Tohle jsem před chvílí napsal. Pro tebe. Nemůžu se dočkat, až budeme zase spolu... Krásné sny, lásko. Miluji tě.

Omámený tebou

Chtěl bych být básníkem,

ve verších oslavit

krásu tvé bytosti.

Světu ji odhalit.

Naprosto okouzlen

přednostmi tvými,

skládal bych navěky

básně a rýmy...

Toužím být malířem,

zvěčnit tvůj obraz,

jak v záři sluneční

nebeský odraz.

Pestrými barvami

celou tě vyjevit,

nechť všechny oslní

tvůj láskyplný svit.

A pak v roli hudebníka

tóny zkrotit pro tebe.

Divotvorné melodie

nechat stoupat do nebe.

O tom, jak procházím

zákoutí duše tvé,

užaslý, dojatý

potkávám tajemné

touhy, sny a fantazie.

Jak vášnivě tvé srdce bije.

Písně, co mé srdce stvoří,

nikdo více nepokoří.

Tím omamným citem hnaný...

Milující, milovaný.”

Týden nato jsme se Sashou odjeli do České republiky. Mí rodiče nás přivítali s otevřenou náručí. Všichni jsme byli šťastní a dojatí.

Ubytovali jsme se v mém dětském pokoji. V první chvíli mě zahrnulo tolik silných vzpomínek...

Sasha mě k sobě pevněji přitiskl. “Dobrý?” optal se starostlivě.

Se sevřeným hrdlem jsem zašeptala: “Dobrý.”

Rozhlíželi jsme se po mém malém dětském království. Zrak mi stejně jako tenkrát padl na vestavěnou skříň. S tázavým úsměvem jsem se podívala na Sashu. Jen se na mě provokativně zašklebil.

“Tys ho tam nechal, že jo?” položila jsem mu otázku, na kterou jsem znala odpověď.

Vrhl na mě roztomile provinilý kukuč.

Odsunula jsem dveře. Plakát tam stále byl. “Můj sen, který se stal skutečností...”

“Náš společný sen, který teď můžeme žít,” hlesl za mnou Sasha.