129. Keithův odkaz - román Ve spirále osudu

Byli jsme tak šťastní. Ani se nám příliš nechtělo zpátky do Irska. Tam jsme se ještě pořád nemohli chovat tak přirozeně, jak jsme to cítili. Budoucnost však znamenala nádhernou, láskyplnou výzvu. A tak jsme jí směle vykročili vstříc. Společně.

Brian, Sasha a Colin se shodli na tom, že bez Keitha už nejsou Destiny´s Boys. Kluci dál pokračovali ve svém hudebním tvoření různým způsobem. Sasha a Míša konečně dotáhli k dokonalosti své společné album a vydali je nejen v Irsku, ale i v České republice. V obou zemích mělo úspěch. Byla jsem na ně opravdu hrdá.

V soukromí jsem se dala do sepisování tohoto zvláštního příběhu. Sasha mi pomáhal vzpomenout si na všechny důležité momenty a přidal spoustu svých vlastních zajímavých postřehů. Měli jsme pocit, že máme lidem co říct a můžeme jim svými zkušenostmi odhalit nové rozměry nejen tohoto světa. A také jiný pohled na život jako takový.

Přestavba domu byla ve finále. ´Dům alternativního léčení´ zahájil svůj provoz. O zájem jsme neměli nouzi a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sešli jsme se tam jako parta úžasně souznících lidí. Doplňovali jsme se, spolupracovali a každé své poslání jsme dotáhli do co nejdokonalejšího konce. Všichni jsme měli úžasný pocit naplnění. Naši ´pacienti´ od nás odcházeli jako silnější, moudřejší, láskyplnější bytosti.

Ve vstupní hale visela naše společná fotka ze setkání na koncertě v České republice. Keithův odkaz tu byl jasně znatelný, byl tu stále s námi. Vedle fotky jsem časem zarámovala báseň, kterou mi Kenneth předal společně s Keithovými věcmi. Keith ji napsal během pobytu v Americe jako vzpomínku na svůj složitý minulý život. Moc mě oslovila, proto jsem ji pro sebe zveršovala i v češtině.

Naděje na zcestí

Pro faleš, přetvářku,

pýchu a nadutost

upadáš do nářků,

zažíváš zoufalost.

Ztrácíš tak sám sebe,

ztrácíš svou vlastní tvář,

již nejsi člověkem,

teď jsi jen smutný lhář.

Ve službách temnoty

své lidství vzdáváš,

tvé světlo nesvítí,

stínem se stáváš.

Nežiješ, necítíš,

nevnímáš Boha,

tvá cesta životní

je pustá, strohá.

Svou duši zaprodals

pro zlatou vizi,

nyní vše nádherné

ze srdce mizí.

Takhle už nechceš žít,

však smrti se obáváš,

na tenké hranici

bezradně postáváš.

A když pak konečně

překročíš onen práh,

náhle tě opouští

všechen ten krutý strach.

Jaká to velká lež,

smrt není peklo,

to jen tvé vědomí

na Zemi Ráje se zřeklo.

Teď víš, že napravíš

všechny své chyby,

když nový začátek

Vesmír ti slíbí.

S vírou a nadějí

vítáš další šance,

žít život člověka,

ne jen ztroskotance.