130. Hluboké přitakání našemu svazku - román Ve spirále osudu

Pár měsíců po Keithově smrti jsme se se Sashou pomalu začínali scházet veřejně. K prvnímu výročí Keithova úmrtí jsme vydali knihu Ve spirále osudu. Věrně jsme v ní vyjevili celý náš příběh. Kniha oslovila velkou spoustu lidí. Svěřovali se nám se svými vlastními úchvatnými zážitky a zkušenostmi. Bylo to pro nás všechny tak osvobozující. Vždyť každý něco takového prožil. Jen mít tu odvahu mluvit o tom. A my jsme jim tu odvahu svým vyprávěním dodali. Inspirovali jsme je k tomu, aby promluvili o svých tajemstvích.

Uběhlo dalších pár měsíců a Sasha mě požádal o ruku. Neváhala jsem ani vteřinu.

To ráno jsem se vzbudila s kouzelně nádherným pocitem. Sasha mě lehce líbal po celém obličeji. Usmála jsem se a zašeptala: “Prosím, nepřestávej...”

Sasha mě políbil na ucho a začal mi šeptat verše. A dělal přesně to, co právě říkal:

“Do ucha šeptám ti vášnivá slova,

tvář se ti zbarvuje do nachova.

Jak roztomile se červenáš,

když říkám ti, co pro mě znamenáš.

Však pocity přede mnou neschováš.

Tiskneme k sobě svoje těla,

ústa nám vzrušením oněměla.

Však hluboký pohled našich očí

srdce nám láskou rozezvučí.

Tváře se vzájemně něžně hladí,

horké rty k líbání tolik svádí.

A když pak dotknou se naše ústa,

touha a vášeň v nás pomalu vzrůstá.

Jak bytostně si užíváme

ten žár a rozkoš líbání.

Ve vášnivém rozechvění

přivítáme svítání...”

A právě tak jsme toho velkého dne prožili a přivítali svítání...

“Tak za chvíli se sejdeme naposledy jako snoubenci,” mrknul na mě Sasha a políbil mě.

“A odejdeme společně už jako manželé,” kývla jsem vzrušeně a taky ho políbila.

Odešli jsme se převléct na svatební obřad.

Vystoupila jsem z auta a po boku taťky kráčela po pláži směrem k Sashovi. Pomalu jsem prošla mezi svatebčany. Oči jsem však měla jen pro něho. Pro muže, který se měl za několik okamžiků stát mým životním partnerem podle lidských zákonů.

Sasha se na mě dojatě usmíval. Měla jsem pocit, že nadpozemsky září...

Posledních několik kroků jsem začala mít zvláštní pocit. Jako bych se ani nohama nedotýkala země. Jako bych se vznášela, cosi mě neslo... Všimla jsem si, že se na mě Sasha překvapeně a zároveň pobaveně dívá a usmívá se.

Došli jsme až k němu a taťka mě nechal stát po jeho boku. Tázavě jsem se na něho podívala.

“Posledních pár kroků tě nadnášeli andělé,” zašeptal mi narychlo pobaveně do ucha. Jen jsem se pousmála a pomyslela si něco o rozvernosti andílků.

Otočili jsme se ke knězi. Náš svatební obřad započal.

Nastala chvíle, kdy jsme si měli říct svatební slib. Měli jsme připraveného něco speciálního. Společně jsem pronesli báseň – o nás. V angličtině i v češtině.

“Miluji tě s tvými

radostmi i splíny,

přijímám tvé světlé stránky

stejně jako temné stíny.

Chci být tvým rytířem

v zářivé zbroji,

tvou duši ochránit

v každičkém boji.

S odvahou, věrností

stále po tvém boku,

tvým strážným andělem

na každém kroku

Šeptat ti odpověď

na každou otázku...

...cokoli pro tebe,

cokoli pro lásku.

Sílu a podporu

nalezneš ve mně,

kdykoli znejistíš,

postrčím tě, jemně.

Pokud snad srdce tvé

smutkem se zachvěje,

budu tvou radostí,

budu tvá naděje.

A když tvé vědomí

temnota uchvátí,

budu tím plamínkem,

co světlu tě navrátí.

Budu tvá jistota,

zázemí, bezpečí,

mé něžné objetí

rány tvé vyléčí.

Budu tvé nadšení,

tvá múza, inspirace,

na cestě životem

přítel, pomocník i rádce.

A kdyby snad duše tvá

zimou či strachem se bezradně chvěla,

v mém vřelém náručí

schoulí a zahřeje se celá.

Však dělám pro ni pouze to,

co ona pro mě již celé věky dělá.”

Pak jsme si řekli své ANO a navlékli si snubní prstýnky.

“Nyní se můžete poprvé políbit jako manželé,” vyzval nás kněz. Moc rádi jsme ho poslechli. Až na to, že z toho nakonec bylo první manželské líbání. Prostě jsme si to hodlali pořádně vychutnat. A přítomným to zřejmě vůbec nebylo nepříjemné. Začali nám rozjařeně tleskat. Hned nato jsme na tvářích pocítili něžné dešťové kapky a snad všichni přítomní vydechli překvapením. Když jsme se Sashou otevřeli oči, pochopili jsme. Nad našimi hlavami se objevil nádherný, naprosto jasně vybarvený duhový oblouk. Slunce, déšť a duha. Tak pestré jako sám život.

“Vypadá to, že jsou tam nahoře s vaší svatbou taky dokonale spokojení,” prohlásil Brian se smíchem.

“Hluboké přitakání tomuto svazku. Nádherné,” hlesl okouzleně kněz.

Pobaveně jsme se na sebe se Sashou podívali. Byli jsme tak plní vděčnosti a lásky.

Svatební oslava byla dokonale strhnující. Když se začalo stmívat, na mysli mi najednou vytanul Keith. Chytila jsem Sashu za ruku a zašeptala mu do ucha: “Nezahlédl jsi tu náhodou Keitha?”

Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Pak mě ale popadl za ruku a táhl směrem k moři.

Zastavili jsme až na jedné skále nad mořem. Objali jsme se a hleděli na klidnou vodní hladinu. Během pár vteřin se tam objevil Keithův rozesmátý přelud.

“No jo, tak jsem tady. Vyčuchali jste mě,” ucítili jsme v sobě jeho veselá slova. “Tuhle výjimečnou událost jsem si prostě nemohl nechat ujít.”

Jen jsme na něho dojatě hleděli.

“Tak hodně štěstí, moji milí. A hlavně stále tolik, tolik lásky...”

Keith zmizel.

Ještě několik dlouhých minut jsme se Sashou setrvali na té skále. V dokonalém souznění.

To ráno po naší svatbě jsme se probudili a beze slov si jen tak hleděli do očí. Promlouvali jsme k sobě neslyšným hlasem našich souznících duší.

Po nekonečně dlouhých nádherných okamžicích se Sasha najednou zatvářil vyděšeně a nešťastně.

“Co je ti, Niky? Proč pláčeš?”

Překvapeně jsem si uvědomila, že se mi po tvářích koulejí slzy a smáčí můj polštář.

“Nic... Jsem tak šťastná... To jsou slzy štěstí, lásky a vděčnosti...”

Kdybych to sama nezažila, těžko bych uvěřila, že je něco takového vůbec možné. Zažít, cítit...