15. Ve snech hledej odpověď (román Ve spirále osudu)

„Hele, Nikouši, mně pořád leží v hlavě to tvoje automatické psaní. Jsem hrozně zvědavá, jak to funguje. Mohla bys mi to předvést, sím? Třeba se tak dozvíme zase něco nového, co nás posune o kousek dál,“ šla na mě diplomaticky Míša, když jsme se rozhodly nechat se v hudební oblasti na tento den oddechnout.

„No, tak co by ne,“ pokrčila jsem rameny. „Stoprocentně se dozvíme zase něco zajímavýho. Tak jestli vám na nějaký informace ještě dneska zbyly ňáký nervy...“

„Cs, nejsme žádný vořezávátka!“ pozvedla na mě drsně obočí a koukla na Riku. „Viď, brouku?“

„Po tom všem mě snad už ani nic moc nerozhází. Nervy jsem odložila do kýblu už dávno, tak je tam ještě chvilku ponechám a bude to oukej,“ prohlásila s nadhledem.

„Tak startuj,“ vybídla mě Míša a přistrčila přede mě tužku a papír.

Po krátkém rituálu, kdy mě z míry nevyvedly ani upřené pohledy napjatých holek, se tužka v mé ruce automaticky rozběhla po papíře.

Aktuální výsledek byl následující: NIKA VEDE RIKU K BRIANOVI. BRIAN VÍ, CO MÁ DĚLAT. SNY UKAZUJÍ TAKÉ MINULOST, TAM JE ODPOVĚĎ NA VAŠE PROČ. NIKA A KEITH... NEZOUFEJ, NIKO, TO OSUD, CO TVÁ DUŠE VYBRALA. VŠECHNO JE TAK, JAK MÁ BÝT.

Holky na mě vyděšeně pohlédly.

„Chápeš to?“ koukla na mě tázavě Rika.

„Ano, chápu to. Mám za poslání dovést tě k Brianovi. Nevím přesně jak, ale jsem s Brianem nějakým způsobem propojená.“

„A myslíš, že s tím vším mám taky něco společnýho?“ otázala se nenápadně Míša.

Místo odpovědi jsem nepřítomně vzala tužku a znovu začala psát.

PŘIJDE ZORA ZA MÍŠOU, BUDETE KOMPLETNÍ. MINULOST SE VYJASNÍ.

„Čo to bolo?“ koukala na mě Míša jako na zjevení. „A co to znamená?“

„Hm, nejspíš potkáš novou kámošku jménem Zora. A ta k nám bude taky nějak patřit,“ ´napadla´ mě odpověď.

„Nevím, jak vy, ale já jsem zmatená jako lesní včela,“ odvětila mi.

„No, nemám žádné věštecké schopnosti jako Nika, ale možná by ses s tou Zorou mohla seznámit ve škole jako s novou spolužačkou,“ ´vypadla´ z Riky zajímavá myšlenka, která mi hned připadala jako ´jasná věc´. „Ale myslím, že bychom neměli jen tak nečinně přihlížet a čekat, co se bude dít za měsíc a půl a zkusit zjistit třeba něco o těch našich minulých životech, co vy na to?“

„To bysme mohly a měly,“ přitakala jsem pomalu, neboť se mi právě v mysli objevilo zajímavé uvědomění. „Hele, holky, pamatujete si nějaký svý sny? Nebo nemáte je třeba dokonce zapsaný?“

„Tak tos uhodla - každý ráno popíšu několik stránek o svejch připitomělejch snech, ve kterých mě honí příšery, zachraňuju planetu, občas jsem slavnou herečkou...“ přikyvovala ironicky Míša.

„Já si teď zrovna taky na nic kloudnýho nevzpomínám a zapisovat si sny mě nikdy nenapadlo,“ přiznala Marika.

„Hm, zato já jich mám jako na...“ zašklebila jsem se vesele. „To víte, prostě nejsem normální, nic novýho.“

„Tentokrát to docela přivítáme. Znamená to, že zase máme co pitvat, nemyslíš?“ zamrkala na mě Míša s přesladce uhozeným úsměvem.

„Jdem luštit a věštit,“ zajásala Rika.

„Věštit – to chápu. Ale co luštit?“ zarazila se Míša.

„Nesmíš to tak žrát, já jsem to pochopila hned napoprvé! Věštit ze snů můžeme až poté,

co rozluštíme jejich obsah. Jsme přece sestry - já taky píšu jako Arab,“ rozhrábla jsem to.

„Aha, díky za upozornění,“ zakřenila se. „Ale co, aspoň si budeme připadat jako archeologové objevující miliony let staré nápisy na zdech.“

„Nepřeháněj. Psala jsem to v tomhle životě.“

„Tak kde začnem louskat?“ zapitvořila se provokativně Rika nad tou hromadou papírů popsanou mými sny.

„Spíš kde začnem přehrabovat tu lavinu fantazií,“ odfrkla si Míša.

„Nebojte se, předhodím vám jen něco aktuálního. A snad si nemyslíte, že vám odhalím i ty svý nejskrytější sníčky!“ uvedla jsem pro ně všechno na pravou míru.

„Díky Bohu! Nebo teda spíš díky tobě!“ oddechla si Míša.

„Fajn, LET´S GET DOWN TO BUSSINESS!“ zakvílela jsem v pokusu o dramatický začátek.

„Ti hráblo, ne?“ sjela mě okamžitě sestřička.

„Ty z tý angliny stejně jednou zblbneš. Ale tak jo, PŘEJDĚME K VĚCI: nemáš tam náhodou něco jako sen v angličtině?“ popichovala Rika.

„Náhodou tady mám něco ´interesting´! Ehm, tedy zajímavého. Zdálo se mi o nějakým věštění. O tobě tam bylo napsáno, že tě čeká ADVENTURE, což znamená dobrodružství, a mě CERTAIN, čili něco jistýho,“ překvapila jsem ji svou reakcí.

„Tak počkat, počkat, zkonzultuju to se slovníkem!“ zarazila mě ségruška a za chvíli už nám podávala přednášku: „Adventure znamená dobrodružství, ale taky jako sloveso odvážit se, vydat se v nebezpečí! A certain je prej podle této chytré knihy jistý, zaručený, spolehlivý, určitý. Toť vše z mého dokonalého referátu.“

„No, tak to nepotřebuje žádnej dlouhej výklad, co? Mě čeká zajímavá, dobrodružná budoucnost, budu se muset odvážit se jí postavit a vydat se i v nebezpečí. Dominika to má všechno jistý, zaručený, spolehlivý, protože prostě všechno ví tak ňák předem. WE CAN GO ON,“ uzavřela to Rika.

„Ach jo, další ´inglišmen´. No, radši to nebudeme víc komentovat. MŮŽEME TEDA POKRAČOVAT, ale ušetřete mě těch anglánskejch vejrazů nebo s váma taky něco vyrazím, jasný?“ upozornila nás zhurta Míša a tak jsme mlčky přešly k dalšímu zápisu.

„Have a look...!“ vyjekla jsem vesele, ale sestřin pohled mě okamžitě uzemnil, takže jsem se rychle opravila: „Čučte, holky, todlecto je zajímavý!“

„Ukaž to!“ vrhly se obě zároveň nad lejstro, do kterého jsem vítězoslavně mířila prstem.

„Čítaj, děvečko,“ vybídla Míša Riku. Ta se nenechala přemlouvat.

„Utíkala jsem s Marikou a Míšou před nějakým chlapem kolem parku u kostela. Zaběhly jsme k tělocvičně a tam se schovaly, aby nás nenašel. Dlouho nešel a já jsem se přemístila kousek dál od holek za nějaký sloup. Pak jsem vyběhla a utíkala do parku. Byly tam hromady listí a já se za ně schovala. Najednou jsem cítila, že ten muž mě dál pronásleduje a zahlédla jsem ho mezi stromy, jak míří ke mně. Napadlo mě, že mi začne nadávat, že tam zahrabávám nějaký mrtvoly do listí nebo co. Ale on ke mně přišel a vzal nějakej divnej list. Řekla jsem mu, že tam jen tak sbírám listí javoru a pár jsem jich měla v ruce. On mi ukázal ten list, co držel a řekl, že je jedinečnej a nesmím ho ztratit. Ten list byl úplně zelenej a jakoby sametovej. Prý nesmím nic zahrabávat – skrývat, ale vyhrabávat – hledat.“

„Trochu uhozený, ne?“ okomentovala to hned svým velmi osobitým dojmem Míša.

„Ne, ten muž jí chtěl něco říct...“ zakroutila nesouhlasně hlavou zamyšlená Rika.

„TO je ono! Myslím, že vím, o co jde, ale nechci to reprodukovat sama. Riko, jak ty tomu teda rozumíš?“ zajímal mě její objektivní názor.

„Před něčím jsi utíkala, měla jsi z toho strach – to je jasné. Sama ses nám svěřila, že máš ze svých schopností strach, nechtěla sis je přiznat. Tento strach se zhmotnil v člověka, který v tobě vzbuzoval

hrůzu a stále tě pronásledoval. Snažila ses ukrýt – zahrabat do listí – své poznání. Ale on tě stejně dostihl, přinutil postavit se svému strachu, aby ti udělal jasno. Ten list, to je ten dar, který máš. Je jedinečný, nesmíš ho ignorovat. Musíš díky němu hledat a odkrývat pravdu, ne se k ní obracet zády

a skrývat ji. Myslíš, že je to tak nějak?“ podívala se na mě nakonec s otázkou v dramaticky

přimhouřených očích.

„I THINK SO,“ odpověděla jí místo mě Míša a kupodivu vraštila čelo taktéž v přemýšlivém gestu.

„Taky MYSLÍM, ŽE JO,“ pousmála jsem se jejímu anglickému výrazu.

„Ale ještě mám jeden zajímavý poznatek,“ ozvala se znovu. „Nejdřív jsi utíkala i se mnou a Rikou, ale pak jsi na to byla sama. Nejspíš se v nějakým finále budeš muset tomu všemu postavit sama, protože je to tvoje osobní, vnitřní záležitost, kterou za tebe nikdy nikdo nemůže a nedokáže vyřešit.“

Až mě zamrazilo, jak opravdově to zaznělo. V tu chvíli jsem ´věděla´, že to přesně tak bude.

„A hele, hned pod tím jsou taky docela zajímavý věci!“ vytrhla náhle Rika Míši papír z ruky a začala tragikomickým hlasem předčítat: „Byly jsem s Rikou v nějakém pokoji a najednou jsme se zvedly a šly po dřevěných schodech, takových, jaké vedou na naši půdu. Ta půda však byla trochu jiná, schody byly přesně zrcadlově obrácené než ve skutečnosti a všechno bylo tak nějak opačně. Stály jsme obličejem ke zdi, byla tam tma. Půda byla prázdná. Najednou jsem cítila, jak ve mně stoupá nějaká energie, takový brnění mi šlo od spodu nohou do rukou. Řekla jsem Rice, že teď tu energii musíme ze sebe prostě vyrazit. Napřáhla jsem ruce a cítila, jak ze mě ta síla vystřelila. Hned potom jsem se podívala vedle sebe – Rika tam nebyla. Vím, že neudělala to samé, co já. Pod schody najednou stála Míša a vystrašeně koukala na někoho za mnou. Ale já jsem myslela, že za mnou nikdo není. Ani jsem se neotočila a utíkala jsem za ní dolů. Cestou jsem se však přece jenom ohlédla a koutkem oka zahlédla jednu černovlasou a jednu plavovlasou dívku - sebe a Mariku v andělsky bílých šatech.“

Nastala dramatická pauza, kterou ukončila Míša. „Co si o tom myslíte, vážení přítomní?“

„Jo, tak to teda nevím,“ přidala se Rika. Pak koukla na hodiny a dodala: “Bejbata, je mi líto, je to drsný, když jsou ty prázdniny, ale máme tu další domácí úkol. Musím trtat domů, takže přemýšlet o tom budeme muset každá sólo.“

„Fajn, tak se měj, ale jedno vím jistě – tebe bych za úču nechtěla,“ svěřila se jí na rozloučenou Míša.

„Já si nestěžuju,“ ozvala jsem se taky, „mně trocha přemýšlení navíc neuškodí. Já totiž na rozdíl od některých přemýšlím pořád!“

Cosi proletělo vzduchem a přistálo mi na nose. Pravděpodobně přátelsky mi hozený plyšák od mojí sestry. No nic, nechytila jsem...