16. Netvrdím, že tě znám... (román Ve spirále osudu)

„Poď se mnou do města, kouknem, jestli nevyšel zas ňákej časák s článkem o našich Osuďácích!“ ozvalo se mi hned druhý den ráno v telefonu, aniž bych zaslechla jen náznak pozdravu.

„Riko, ty seš ale nevychovanec!“

„Máš pravdu, teď mám úplně pocit, jakobych mluvila se svou mamkou,“ zachrochtalo to v mobilu otráveně.

„No, tak sorry, znáš mě, jsem takovej příležitostnej puntičkář,“ omlouvala jsem se neupřímně.

„Ale už nechme těch keců a startujem. Za pár minut jsem u vás, tak buď READY!“ ukončila to nekompromisně a s hlasitým ZDAR to položila.

Tak jsem se převlékla a seběhla dolů k brance. Během chvilky se za rohem objevila Rika.

„Ti hoří rachejtla za prdelí nebo co?“ přivítala jsem ji mile. Mimochodem opravdu vypadala jako namydlenej blesk.

„Tos nikdy nebyla nadr...“ chtěla odseknout, ale pak se nějak zasekla. „Chtěla jsem říct natěšená... Jako těšit se na něco,“ koktala a pomalu rudla.

„Já vím, žes nemyslela nadržená, ale spíš zvědavá,“ začala jsem se pobaveně chechtat.

„Obdivuju tvou upřímnost. Víš, jak to říká naša babča? Že tě huba nebolí!“

„Já tomu neříkám, že jsem sprostá, ale že jsem SPONTÁNNÍ!“ vysvětlila jsem jí svůj postoj.

„To tady teď nebudem řešit. Nasaď tempo a nařiď svůj kompas směr trafika!“ zadržela mě a vyběhla jako první.

„Kompasu jsem sice nikdy moc nerozuměla, ale ty se snad jako ukazatel správného směru osvědčíš,“ pokrčila jsem rameny a vyrazila za ní.

Koupily jsme časopis s Destiny´s Boys na obálce a zakotvily na nejbližší lavičce v parku vedle náměstí. Raději jsme se prostě trochu izolovaly. Prevence byla opravdu na místě.

„Tak louskej, Louskáčku,“ žďuchla do mě Rika, když jsem na pár vteřin nečinně zírala do stránek časopisu.

„Fakt jim to sekne,“ vypadlo ze mě.

„Jo, ale to tam nepíšou, to vidím i já. Čítaj nebo ťa vyměním!“ zvyšovala postupně hlas v souladu se stupňujícím se napětím.

„Klídek,“ odsekla jsem a provokativně přečetla nadpis: „Destiny´s Boys o Destiny´s Boys.“

„A to je jako všechno, ne, ty provokatére!“ vrhla na mě pěkně ostrý pohled.

„Moment, plís, čtu dál! To byla jen dramatická pauza, ty uměleckej ignorante,“ bránila jsem se.

„Tak dělej nebo za sebe neručím!“ bafla na mě ještě.

„Fajn, tak po-slou-chej!“ zaslabikovala jsem jí poslušně. „Podtitulek zní: Co práskli jeden na druhého. No, teda dost tvrdej výraz. Takže o Colinovi kluci říkají tohle: Keith – Je rád středem pozornosti, dokáže lidi vždycky něčím zaujmout, má prostě přehled. Sasha – Je to dokonalej společník, dokáže donekonečna mluvit o čemkoli. Ale mezi náma – nesmíte každý jeho slovo brát naprosto vážně, rád kecá. Brian – Já si na Colinovi cením jeho velkorysosti a ochoty vždycky pomoct. Je sice tak trochu ´slibotechna´, ale když ho člověk zná, dokáže prokouknout, kdy si dělá srandu a kdy to myslí vážně.“

Podívala jsem se na Riku, co ona na to. Seděla vedle mě, zadumaně se šklebila a kývala se dopředu a dozadu.

„Je ti dobře, holka?“ optala jsem se nejistě.

„Jo, jen tak přikyvuju. Myslím, že všechno, co o něm řekli, je pravda. Když si vzpomenu, kolikrát

jsem Colinovi za těch pár dní skočila na špek těch jeho povídaček...“

V duchu jsem si vybavila po pláži se procházejícího Colina s věčným přívalem slov na rtech a divoce gestikulujícíma rukama.

„Jo, to teda sedí. Chvílema mně bylo fakt trapně. Zvlášť když dělal takový ty věci, co dělaj kluci,

když balí holku a já nevěděla, jestli si dělá srandu nebo mu opravdu ruplo v ciferníku,“ dala jsem jí zapravdu a trochu se při té vzpomínce začervenala. „Prostě ví, jak na holky.“

„Jó, jó,“ přitakala Rika. „Tak ale pokračuj, ať tu nejsme do zejtřka.“

„Druhej je Brian. Keith o něm říká: Je hrozně citlivý a vůbec se za to nestydí, neskrývá to. To na něm opravdu obdivuji. Colin – Neznám vtipnějšího tvora na světě. Často mě přivede do takového záchvatu smíchu, že mě pak bolí i svaly, o kterých jsem předtím nevěděl, že vůbec existujou! Sasha – Brian je můj nejlepší přítel, vždycky mi ochotně poradí, teda přesněji řečeno řekne svůj názor, ať už jde o osobní záležitost nebo o profesionální věc. Říká: ´Takhle to vidím já – ale svůj názor si musíš udělat sám.´ Neuvěřitelně jasně cítí, co chce a dokáže slovy vyjádřit věci, o kterých jsem si myslel, že pro ně snad ani slova neexistují.“

„Páni, Sasha to rozhráb, co?“ přerušila mě Rika.

„Jo, Brian je ideální partner do každý situace. Vždycky ví, co říct. Je jako tvůj rodič, přítel a důvěrník dohromady.“

„Pro mě je ještě něco víc,“ pousmála se smutně Rika. „Miluju tu jeho upřímnost. Je tak strašně nevinně čestnej. Pořád ho vidím, jak jsme tu noc před naším odjezdem stáli při západu slunce na skále nad mořem a on zašeptal těch pár kouzelných veršů: ´Birds love sky, fish have sea and what about you? Please, have me!´“

„Ptáci milují nebe, ryby mají moře a co ty? Prosím, měj mě!“ přeložila jsem si to do češtiny. „Anglicky to zní nádherně. Nevím, jak můžeš pochybovat, že tě miluje. Vlastně to řekl, jen trochu zašifrovaně. Je to kouzelnější, než kdyby ti to řekl polopaticky.“

„Hm, hm,“ přitakala zasněně.

Najednou mi hlavou bleskla další vzpomínka. „Někdy je mezi dvěma lidmi velká propast, a proto potřebují někoho, kdo by mezi nimi postavil most...“

„Co to blekotáš?“ probudila se při těchto mých slovech.

„To řekl Brian.“

„A co tys mu odpověděla?“ vyzvídala.

„Že ten pocit znám.“

„A on na to?“

„Že si to myslel.“

„A víš, co mi řekl pár minut předtím, než jsme odletěly?“ zneklidněla.

S úsměvem jsem pokrčila rameny. „Nenechávej mě hádat.“

Zatřásla rozrušeně hlavou: „´Dobře náš křehký most opatruj...´ To řekl a podíval se přitom starostlivě na tebe. Skoro jsem začala žárlit!“

„No jo, to je ten Štír v tobě. Ale teď už je jasný, co tím chtěl říct, ne?“ zazubila jsem se na ni.

„Jo, nejsem blbá. Poznal, že hraješ důležitou roli v našem osudu. Takže vlastně nic, co bysme už taky nevěděly,“ odvětila a oplatila mi moji zpitvořenou grimasu. „A teď budu číst já, protože jsou tam ještě ty dva pro změnu pro tebe zajímavé objekty.“

„Uži si to,“ souhlasila jsem naoko lhostejně.

„Takže o Keithovi říká Colin: ´Je často zamyšlenej a člověk má někdy úplně hrůzu z toho, co se mu v tý jeho makovici honí. Zatím z něho ale vylezly samý dost dobrý nápady, všechna čest.´ Brian: ´Keith je také hodně citlivý, ale nerad to dává najevo. Je to skrytej romantik, ale dokáže bejt dost drsně realistickej. Je to takovej váhavej, milej člověk.´ Sasha: ´Je zvláštní, že Keith je taky takovej filozof a snílek jako já, a přesto si nerozumíme. Možná je to tím, že už má víc zkušeností a jeho názory a sny jsou míň vzdušný a vzletný než ty moje.´“

„Tak to taky vystihli,“ uznala jsem poněkud posmutněle.

„Nemám rači číst dál? Ať můžeš porovnat názoy na Keitha s názory na Sashu,“ navrhla konejšivě.

Jen jsem tiše kývla.

„Takže o Sashovi říká Colin: ´Občas spolu pořádáme takový ty slovní potyčky. Někdy je zamlklej a zadumanej a jindy je tak ukecanej, že mám strach, že mě svým mluvením překoná. Musím uznat, že když ho to chytne, není pro něho problém mě zašlapat svým proslovem do země, protože svými

projevy dokáže jít mnohem víc do hloubky než já. Ale naštěstí mně většinou dává volnej prostor.´

Keith: ´Připomíná mi mě, když jsem byl mladší. Má idee, které už já dávno ztratil. Sasha je víc sebevědomý a snad i trochu tvrdohlavý, nevzdává se svých snů. Vlastně mu závidím.´ Brian: ´Jak už Sasha řekl, jsme ze skupiny nejlepší kámoši, všechno si říkáme. Občas se ale Sasha uzavře do sebe a nemluví ani se mnou. Mám pocit, že v sobě nosí nějaké tajemství, které nechce nikomu svěřit. Trápí mě to, ale respektuji jeho rozhodnutí. Snad jednou najde někoho, komu se dokáže naprosto otevřít. Přál bych mu to, moc.´“

„Víš, co jsem mu taky řekla, když jsme byly v tom bazénu?“ ozvala jsem se náhle. „To, co jsem přiznala jen tobě, a pak i před Míšou. Někdy mám strach sama ze sebe. Jen ty a on víte, že jsem ho měla i předtím, než jsem zjistila, jaké mám schopnosti. Sasha se na mě při těch slovech tak zvláštně podíval, jakoby se v tu chvíli snažil pohlédnout až na dno mé duše.“

„Řekl něco?“ pídila se Rika.

„Jo, souhlasně pokýval a řekl: ´Hrozná možnost.´ Neřekl: ´Hrozná představa´ nebo ´To musí být hrozné´ nebo něco na ten způsob. Řekl: ´Hrozná možnost.´ Vlastně mi tím naznačil, že je to možné...“ rozebírala jsem to.

„...mít strach sám ze sebe,“ skočila mi do řeči Rika. „A neřekl to proto, že si MYSLÍ, že je to možné, ale protože VÍ, že je to možné. Možná už tedy své tajemství někomu přece jen svěřil...“