26. Ztratit se a zase najít v tom jiném světě (román Ve spirále osudu)

Když jsem ráno dorazila do Michalovy chaty, jeho malá sestřička mi oznámila, že někam odjel a nechal mi vzkaz. Pomalu jsem se šourala zpět probouzejícím se lesem a přemýšlela. Ve vzkazu stálo, že se omlouvá, jak se včera večer zachoval, ale nedokáže se mi teď podívat do očí a omluvit se osobně. Odjel za tím mužem, co kvůli němu ochrnul a věří, že na něho nebudu myslet ve zlém, protože je mi za tolik věcí dlužný.

Přemýšlel jsem, proč mi Bůh nedovolil získat tvoji lásku, a pak jsem si uvědomil, že už zase chci mít moc a zapomínám, jaké to je, nemít vůbec nic. Dala jsi mi své znalosti, svou duševní sílu a já chtěl stále víc a víc. Bylo to ode mě sobecké – dala jsi mi víc, než jsi musela. Podělila ses se mnou o své zkušenosti a znalosti, nabídla jsi mi přátelství... Byl jsem zaslepen tvou štědrostí a doufal v další a další hodnoty, kterých tolik vlastníš. Ne, já vím, tys mi přece dala lásku, máš mě ráda jako kamaráda a to je někdy víc než milostný vztah. Proto se ještě jednou... co jednou, stokrát omlouvám, že jsem tě včera opustil v pochybnostech. Ale nelhal jsem, vím, kdo je ten muž, kterého hledáš. A vím, že ho najdeš. Ne hned, ale co se týče lásky, čas nehraje roli. Ano, znáš ho i ty, setkala jsi se s ním, ale než dojdete společného štěstí, čeká tě mnoho důležitých úkolů a zkoušek a především se musíš osvobodit. To, co pak získáš, je ten nejkrásnější a nejzaslouženější život, jaký můžeš mít. Který však nikdy nebudeš žít jen pro sebe. Máš úžasný dar rozdávat s láskou to, co máš – sama sebe, svou lásku, své znalosti, své zkušenosti... A to je to, co tě vždycky bude naplňovat, to je tvým smyslem života... a vlastně všech lidí na světě – jen na to musí přijít. Všechno, co si tvoje duše naplánovala, zvládneš – máš tolik síly, tak mocnou boží ochranu, tolik lásky...

Jak vidíš, můj dar se mi začíná vracet – dnes v noci jsem viděl tvou budoucnost. Jsem rád, že se ti mohu alespoň trochu odvděčit, Niko. A ještě jednou promiň, že jsem zmizel tak narychlo – dosud si nejsem jistý svou silnou vůlí. Kdybych zůstal, možná bych se neovládl. Chtěl bych tě vlastnit. Miluji tě! To, jaká jsi... Měl bych v tobě tolik, všechno... příliš. Vím, že chápeš mou složitou situaci a můj odchod byl tím nejlepším řešením. Přeji ti mnoho sil, plno skvělých lidí, kteří ti budou dodávat odvahu a kteří ti budou stát za to, abys jim pomohla, vydláždí tvou cestu k naplnění tvého osudu a ty zase jim... Jsem hrdý na to, že i já patřím mezi ně.

Mám tvé číslo a budu tě informovat o mém úspěchu. Jsem na cestě k tomu muži, co byl nástrojem mé první zkoušky a doufám, že nám toto setkání oboum hodně dá.

Tvůj Michal

P.S.: Nemohu ti říct, kdo je ten ´tvůj´ muž. Je to naše společná zkouška – já musím dokázat neříct ti to a ty nevyzvídat :-) Vím, že stejně jako já chápeš, že by ti to jen uškodilo – ona zkouška by ztratila svůj smysl, svou hloubku. Ach jo, jak si ten osud umí s lidmi zahrát...

Tak takhle vypadal Michalův upřímný dopis. Moc jsem mu přála, ať to všechno zvládne, je to opravdu moc dobrý člověk. Nikdo není svatý, každý máme své chyby, ale o to cennější je pak naše lepší osobnost, kterou si máme šanci každý vypěstovat z toho svého starého já. Pro sebe, pro své nejbližší, pro celý svět.

Cestou z Vranova domů jsem si v autě louskala ty dvě cenná lejstra od Michala. U každé písně byla na druhé straně nějaká poznámka vztahující se k chvíli jejího vytvoření. U první písně bylo napsáno: Kolikrát už jsem za poslední dny poznal, co je to ono ´okno´ a nestačím mu blahořečit. Nevím, nepamatuji si, neznám a nechci nic vědět. Jak milosrdná nevědomost.K tomu bylo zřejmě dodatečně v závorce připsáno: Pil jsem opravdu hodně a věděl jsem, že klesám stále hlouběji. Kdesi v duši jsem cítil, že chci, musím přestat. Dokázal jsem to vyjádřit v této písni, ale pak jsem se toho

sám lekl a zastrčil tento text na dno své zásuvky... V té chvíli jsem však nevěděl, že dno může být

ještě hroznější a uzavřenější, než jsem si do onoho osudného okamžiku dokázal představit. DROGY znají to pravé dno.

Píseň se jmenovala Černej přízrak a text byl následující:

Černej přízrak na mě zírá, já se budu bát,

prázdnou láhev v ruce svírám, bez ní nejdu spát.

Teď už vím, že v alkoholu zlo se ukrývá,

chvíli bdím, má tvář je bledá,

tak co mi nedá spát?

Přede mnou už přízrak stojí, co to v ruce má?

Jestli se tu někdo bojí,

jsem to asi já.

Na, na, na, na...

Noc je jako týden dlouhá, tak se nedá žít.

Stačí jenom rada pouhá,

honem přestaň pít.

Teď už vím, že se na mě nikdo nedívá,

je to tím, že nikdy v ruce láhev nesvírám.

Černej přízrak navždy mizí, už mi sbohem dá,

alkohol je pro mě cizí,

pánem jsem zas já.

Na, na, na, na...

Černej přízrak na mě zírá, nebudu se bát.

Žádnou láhev v ruce nemám,

klidně si jdu spát.

Teď už vím, že v alkoholu zlo se ukrývá,

dlouho bdím, má tvář je rudá,

tak kdo mi nedá spát?

Přede mnou už přízrak stojí, co to v ruce má?

Jestli se tu někdo bojí...

tak to nejsem já!

Na druhém listu papíru bylo toto přiznání: Než jsem se dokázal vydat ve šlépějích své první písně k životu bez té, v oné době neodmyslitelné, flašky v ruce, byl tu další problém. Drogy mi nedávaly to hloupé zatmění plné nicoty jako alkohol. Poskytly mi jakýsi jiný, zdánlivě lepší svět. Tedy než se to zvrhlo do varovných snů plných příšer a nestvůr, skrz které se mi mé podvědomí snažilo v podstatě něco říct... V tom stavu jsem nedokázal přemýšlet o jejich významu a snad jsem ani nechtěl...

Druhá píseň měla název Král upírů:

Jednou, když vítr vál,

já na ulici stál docela sám.

Pak se snad zázrak stal, přílít upíří král na zem k nám.

Nádherný exemplář, bílý chrup, černá tvář.

Sotvaže na zem sed, vzhlédl a ke mně hned, hned zamíří.

Říká: „Leť se mnou zpět, pozvem tě na náš fet,

fet upíří.

Mám mít strach, mám se bát?

Hloupé je moc se ptát.

Na cestu nekoukám, jen vítr zafouká, nádherný let.

Byla to paráda, chybí mi nálada, začíná fet.

Vítá nás hejno vran, vítá nás ze všech stran.

Začala zábava, právě se podává víno a krev.

Král všechny svolává, čeká mě poprava, je slyšet řev.

Mám mít strach, mám se bát?

Hloupé je moc se ptát.

Já vidím upíra, jak tlamu otvírá, má asi hlad.

Co tady postává ta hrozná postava a co ten smrad?

Náhle můj exemplář ztrácí chrup, mizí tvář.

Mám pocit, že byl to jenom sen.

Krátký pobyt skončil – začal zase DEN.

Drogy znamenají věčnou temnotu, život je neprostupná, černá noc... A Michal věděl, že tam někde za sebou nechal jasný, prozářený den. Jak moc po něm toužil, tak moc se mu zdál být nedosažitelný.

Musela to být opravdu velmi surová lekce. Pod vlivem drog člověk ztrácí nejen to, co chce zapomenout - přichází i o své vlastní JÁ. Jde vůbec najít sám sebe, když se ztratíš v tom jiném, hrozném světě?

Michal dokázal, že ano!