28. Náš tým se vrací (román Ve spirále osudu)

„Nazdar, Rikouši, tak jak se žije?“ vychrlila jsem do telefonu, jakmile se mi ozval Maričin hlas.

„Já žiju, ale tys byla ňák moc dlouho mimo, ne?“ vybafla na mě okamžitě na oplátku.

„Sorry, taky jsem potřebovala relax. Odjeli jsme rychle jako blesk, i když rychlost toho taťkova auta tomu rozhodně neodpovídala. Nicméně jsem opět ve svém rodišti a ihned ti to hlásím!“

„Jó, jó, pohov, majorčíku, nebo vás nechám za trest povýšit!“ varovala mě drsně.

„A sakra, a na copak?“ vyzvídala jsem.

„Na tankovej prapor!“ vyhrkla krvežíznivě.

„A z toho mám mít jako strach, jo?“ zapochybovala jsem.

„No jistě! Copak tobě se chce viset celej den ve vzduchu třeba... za uši a třepotat se ve vichřici, dešti, vánici... Bys byla vytřepaná na věky věků!“ popisovala mi barvitě můj, nyní už opravdu hrozivě vyhlížející, trest.

„Tak já se teda radši polepším, šéfiku,“ ustoupila jsem s tou hrůzně živou představou v mysli.

„A co mi ešče pofíš křásnýho?“ dožadovala se otravným hláskem.

„Čo kdybyš mně ty zase něco chezkýho kecla? Třeba jako kdy tě mám očekávat s pugétem růží a bednou čokolády na letišti?“

„No, myslím, že tak v pátek mě odsud propustí. Takže dneska máme neděláka... To už abys začala shánět ňáký ty osobáky na párty na uvítanou!“

„Hm, myslím, že, bohužel, právě ten, kterého bys tam nejvíc chtěla, se nestihne za tak krátkou dobu dostavit,“ prohlásila jsem s politováním v hlase.

V telefonu to hluboce a roztouženě vzdychlo: „Ááááách, Niky, nikoho jiného bych tam nemusela mít, jen kdyby tam mohl být můj Brian...“

„Jo, Riky, to je zatím nad mé síly. Ale slibuju, že jednou takové krásné přivítání opravdu zažiješ,“ povzdychla jsem si také a srdce se mi přitom sevřelo jakousi zvláštní tísní. Jako by to všechno už bylo tak strašně blízko...

„Že by zase jedna z tvých věšteb? Je mi z toho tak smutno...“ šeptla zkroušeně.

Nemohla jsem se s ní rozloučit v takovém depresivním stavu: „Hele, vyprdni se na ňáký smutky a vrhnem se na pořádný skutky, jasan? Až za pár dní přifrčíš, dáme zas hlavy dohromady a něco dost dobrýho vydedukujem!“

„No jasně! Rozjedem to v našem super stylu!“ chytla se toho okamžitě a byla o poznání veselejší.

„Tak už máme jasno, což je fajn. A můžem se rozloučit i s klidným svědomím, že jsme něco udělaly nejen jedna pro druhou, ale i pro naše telefony mobilní, které jsme svým vzdycháním důkladně profoukly a nemělo by tedy nadále docházet k jakýmsi trapným poruchám na vedení,“ ukončila jsem to vkusně.

„Jen doufám, že jsme si do nich moc nenaprskaly,“ odvážila se Rika vznést pochybnost.

„Vyloučeno...“

„Ale co když...“

„Není možná...“

„Hele, tak dost!“ stopla naši hloupě se rozvíjející debatu. „Utneme tipec této trapné konverzaci a jdem se připravovat na naše opětovné shledání, sůhlas?“

„Neodvažuji se odporovat, takže ´See you later´, Riky!“ zainglišila jsem ještě, vyslechla si Ričin český překlad: „Uvidíme se později!“ a zavěsila.

Už aby byl náš neporazitelný, dedukčně nedostižný tým opět pohromadě. Je toho tolik co řešit !

Měla jsem ještě pár restů s překlady těch písní Destiny´s Boys, tak jsem se do toho pustila, aby bylo před Ričiným příjezdem vše ´ready´, tedy připraveno.

Někdy uprostřed týdne jsem dostala velmi potěšující zprávu od Michala. Jeho návštěva u onoho

muže dopadla naprosto skvěle. A nakonec mi sdělil, že se do konce srpna staví. A nebude prý sám. Vezme s sebou toho příjemného pána a svoji velkou lásku – zdravotní sestřičku, která toho muže už několik let ošetřuje. Prý velmi okouzlující dívka.

Tak tomu věřím. Michal má přece vkus! Vybírá si jen samá úžasná stvořeníčka, chichi.