3. Staronové objevy (román Ve spirále osudu)

A pak přišlo to osudné odpoledne. Dala jsem se do žehlení, mé oblíbené činnosti, ačkoli se to může jevit jakkoli překvapující, a přitom si nechala puštěný jeden hudební tv kanál. Hudbou jsem prostě žila vždycky. Nechávala jsem se kolébat příjemnými tóny současných i starších hitů, když tu najednou to se mnou pěkně zamávalo. Čtyři kluci pod názvem Destiny´s boys s písní We´ve got it going on! V tu chvíli jsem zatoužila mít po ruce něco mnohem chladnějšího než byla rozpálená žehlička – a snad jsem ji svým momentálním vzplanutím docela i trumfla.

Popadla jsem mobil a zadala číslo Riky. Vzala to hned po prvním zazvonění – málem jsme se totiž ´vytočily´ navzájem.

„Čau Riky, nekoukáš náhodou na klipy v telce?“ vychrlila jsem na ni jedním dechem.

„Myslím, že máme problém. Hned jsem u tebe,“ oznámila mi nervózně a položila telefon.

Mám pocit, že tento den Rika trhla svůj osobní rekord v době přemístění z jejich bytovky k nám domů.

„Niky, řekni, že se mi to nezdá,“ zakňučela zdrceně, když jsme se usadily v soukromí mého pokoje.

„Myslím, že je to jasný, ale nechápu, proč nám nic neřekli. Nebo že by to ještě nevěděli?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Pojď se podívat na ten klip! Najdeme si ho na netu,“ navrhla Rika.

Za to odpoledne jsme si klip pustily ještě asi pětkrát. Minimálně. Až jsem si připadala jako šílená fanynka – což se mi z duše příčí. Šílenost ano – ale ´vocaď pocaď´.

„Kterej z nich se ti tady nejvíc líbí?“ vypadlo ze mě v jednu chvíli.

„Mně rozhodně Br...“ soukala ze sebe Rika, ale v polovině slova se zarazila. „No, mně se líbí ten hnědovlasej...“

„U mě se potvrzuje vkus – bere mě ten blonďák,“ svěřila jsem se jí bez vyzvání, a pak za obě vyslovila onu větu: „Teď jsou to pro nás nedosažitelné popové hvězdy.“

„Ne, Niky,“ oponovala mi okamžitě, „přiznej si, co cítíš! Jsou to naši přátelé! Jsou to kluci, se kterými jsme se seznámily před pár měsíci v Irsku! Brian, Sasha, Keith a Colin se nemohli za těch pár desítek dní změnit v něco jiného, než je známe!“

Chvíli jsme jen tak seděly a hleděly na sebe. Na jednu stranu jsem chtěla, aby pro nás byli právě tak nedosažitelní, jak jsem vyjádřila slovy, ale.... ve skutečnosti jsem toužila po opaku. A naprosto jasně jsem si v následující vteřině uvědomila, že tímto se nám naopak přiblížili... svými srdci, svými dušemi.

„Vlastně dost dobrý způsob, jak se znovu setkat...“ pronesla jsem tiše. A znělo mi to až mrazivě věštecky.

Rika se zasmála: „Takže mně se líbí potrhlej Brian a tobě nevyzpytatelnej Sasha.“

Pomalu jsem souhlasně pokývala hlavou: „Máš pravdu – byli jsme přátelé, a pokud to přátelství za něco stálo, tak se to kouzlo jen tak nevytratí... Možná právě díky tomuhle všemu získává to, co jsme tenkrát v jejich přítomnosti cítily, novou šanci. Riky, já si hluboce uvědomuji, co jsem tenkrát prožívala a že je to pořád ve mně, jen jsem se tomu bála dávat naději, když jsme je tenkrát musely tak surově opustit... Ale teď mám pocit, že tohle je jakési znamení, že nemáme své city odsuzovat k záhubě... že možná přijde další osudová šance, o které jsme tenkrát tak toužebně mluvili při tom bolestném loučení...“

„Zní to jako předpověď od nějaké čarodějky, čéče, ale rezonuje mi to moc dobře,“ odpověděla pevně Rika.

Já a Rika – dvě kamarádky ze sousedství – jsme opět pocítily to, co tenkrát v tom letadle: Patříme

k sobě, jsme jako dvojčata, která se potřebují. Jen společně dokážeme dojít ke svému životním cíli... A ten cíl se teď právě znovu mlhavě objevil na obzoru naší společné... cesty osudu?