31. Co všechno ještě musíme pochopit... (román Ve spirále osudu)

„No, tak myslím, že je čas vzbudit se z omámení a vyložit si ty jejich písničky po svým. Co ty na to, Riky?“ ozvala jsem se po chvilce oboustranného zamyšlení.

Rika sebou trochu škubla a pak nahodila naprosto profesionální grimasu: „No jistě, šéfko! Čekala jsem jen, až tohle řekneš!“

„Tak to je fajn. Zahleď tedy svůj bystrý zrak přímo do tohoto lejstra a sypej ze sebe dojmy. Překládalas to ty, takže už určitě máš trochu víc jasno než já,“ vyzvala jsem ji.

„No, tak o té písničce Hledám tu známou, neznámou dívku si myslím, že o ní není třeba ani přemýšlet,“ uzemnila mě nevkusně.

„Tak já se tady snažím o profesionální, deduktivní a šťourací pohled na věc a ty mi řekneš tohle?“ vykulila jsem na ni nevěřícně oči.

„Vždyť jsi mi hned po přečtení té písně řekla, že to vyjádřil tak polopaticky, že by akorát zasloužil vynadat za snižování našeho IQ!“ bránila se oprávněně.

„No dobře,“ hodila jsem svůj temperament trochu do klidu. „Ale my to prostě musíme aspoň nějak zhodnotit! Opravdu tě nic nenapadá? Když si to tak přečteš...“

„Hele, tak si to přečti ještě jednou ty a zkus to sama. Já už si s tím dala zabrat dost,“ navrhla mi moudře a já se poslušně pohroužila do čtení.

„Tak co?“ otázala se po chvíli, během které jsem zírala na text.

„Vůbec nic,“ přiznala jsem neochotně.

„Co navrhuješ?“

„Aspoň si to tak nějak shrnout,“ nezklamala jsem její očekávání něčeho ´opravdu geniálního´.

„Kliďánko,“ odvětila s bohorovným klidem a okamžitě mi to taky předvedla. „Jeho duše byla v nebi, kde se říká jenom pravda a všechno je krásné. Moje duše mu tam slíbila, že budeme navždycky spolu, protože se moc milujeme. On mě hledá a vzpomíná, že jsem mu řekla, aby nikdy neříkal NIKDY, protože když nic nezkusí, tak mě nikdy na zemi nenajde. No, a nakonec vtipně přiznává, že už mě našel, jen se nějak musíme k sobě dostat. Jo, a mimochodem, že mám u sebe NĚCO nebo přesněji NĚKOHO, kdo nám pomůže se k sobě dostat. A tím není nikdo jiný než ty osobně, brouku. THAT´S ALL.“

„Jasně, TO JE VŠECHNO. A není toho málo,“ kývla jsem vykolejeně hlavou. Hned nato mě ale napadla ještě jedna zajímavá poznámka. „Tak mě tak vrtá hlavou, jestli už tohle všechno věděl, když jsme se s nimi seznámili, přesněji řečeno, jestli na to přišel už během toho našeho pobytu v Irsku, nebo až později, případně jak.“

„Hm,“ zamračila se zamyšleně Rika, „toť otázka, kterou nám zřejmě hned tak někdo nezodpoví.“

„Ále co, na všechno jednou dostaneme odpověď, tak nebudeme tlačit na pilu,“ zasmála jsem se trochu křečovitě. „Pokračujem v našem dosavadním činění.“

„Tak hoď do placu svůj první výtvor - skvostně zrýmovaný český překlad písně Nějmocnější bohyně,“ rozhodla se Rika neprodlužovat naše dumání.

„Chcete ho podat na stříbrném podnose, madam?“ zašaškovala jsem opět zpátky ve veselé náladě.

„Ne, díky, drahá, stačí mi podaný ve tvé zlaté ručce,“ odvětila. „A teď předveď, cos vydedukovala při své tvorbě.“

„No...“ zmrzl mi úsměv na rtech, jakmile jsem si uvědomila, do čeho jdu, „snad abych to ani moc nerozebírala...“

„A žádný kličkování,“ odvětila nekompromisně. „Proto jsme to přece překládaly – dalo se

čekat, že to nebude jenom samá sranda.“

„Tak fajn, řeknu to jedním dechem, protože to chci mít rychle za sebou.“

„Když to zvládneš,“ uchichtla se provokativně.

„Psal to Keith, takže říká, že se překvapivě zamiloval do dívky, se kterou se přátelil, nechce tomu věřit, ale je to tak. Chce vědět, proč to tak je, ale jediné vysvětlení je zase jenom ta... láska.“

„Niky, ale to nemusí mluvit o tobě,“ snažila se to Rika trochu rozebrat.

„A četla sis děkování a věnování na obalu jejich CD?“

„To mě nenapadlo!“

„To mě, bohužel, jo. Cituji: ´Naše písně věnujeme všem zamilovaným a především dvěma dívkám, které se staly naší velkou inspirací pro písně jako je We´ve got it going on, I hope it wasn´t only dream, So don´t leave me again, Don´t give it up, This well-known, unknown girl, Keep this magic alive a The most powerfull goddess. Díky vám, božské múzy jmen Marika a Dominika!´ Konec citátu.“

„Aha, tak to je v podstatě... jasné!“ zajásala Rika upřímně.

„Jo, pochybuju, že by náhodou potkaly nějakej jinej párek mařek s tak unikátními jmény,“ ujišťovala jsem ji ironicky.

Rika se na pár dlouhých vteřin zamyslela, a pak se mě nejistě zeptala: „Niky, ty nemáš radost, že se nám tím vlastně všechno potvrzuje... Ty máš z toho strach, viď?“

Začala jsem se cítit trapně. „Ale to víš, že mám radost. Mám radost za tebe, protože to znamená, že je to s tebou a Brianem tutovka...“

„...ale ten problém je Keith a Sasha, viď? Fakt mě mrzí, že se nemůžeš radovat upřímně se mnou. Ale vím, že se to všechno vyřeší! Musíš tomu taky věřit, prosím!“ povzbuzovala mě zkroušeně.

Vzala jsem ji kolem ramen a přitiskla k sobě: „Promiň, že ti takhle kazím radost, kamarádko, vážně promiň, ale... máš pravdu, musím věřit, že se to brzy vyřeší, všechno dopadne co nejlíp pro všechny.“
„Kdybych ti jen mohla nějak pomoct...“ zašeptala beznadějně.

„Pomáháš mi! Pořád! Už tím, že jsi se mnou! Vždyť to víš, cítíš...“ usmála jsem se na ni s těmito hluboce upřímnými slovy na rtech. „Neřešme teď něco, co se časem samo vyřeší a jdeme na další překlad. Udrž tohle kouzlo naživu psal Brian a... Keith. Je to dost zajímavý. Tak mi honem řekni, jaké to v tobě zanechalo dojmy.“

Pomalu vzala do ruky papír s textem a začala přednášet jako referát ve škole: „Písnička je o tom, že dřív jim život připadal prázdný a bez smyslu, ale pořád si drželi určitou naději, že se všechno zlepší a hledali dál a dál, přestože mnohokrát zakopli a vztahy se ženami je pokaždé zranily... Pak se ale stal zázrak – potkali nás. Jsou si naprosto jistí, co cítí, nechtějí to už nikdy skrývat, ale bolí je, že jsme tak daleko. I přesto však jsme blízké jejich srdcím, cítí, že jsme si souzeni a když budeme věřit společně, dosáhneme společného štěstí. Protože už ví, jakou sílu člověku dává pocit skutečně někoho milovat a být milován.“

„Naprosto vyčerpávající. Za jedna, Malá,“ ohodnotila jsem její výklad. „Myslím, že už se nemáš čeho bát, vám dvoum vlastně nic nestojí v cestě. Jen co najdeme způsob, jak se k nim opět dostat, budete s Brianem nejšťastnější dvojice na světě.“

„Ano, přesně tak to cítím, tak to bude...“ odkývala mi to, ale poněkud posmutněle.

„A okamžitě nech toho smutkování!“ vyjela jsem na ni z legrace.

„Když... já se pořád bojím, co bude s tebou...“ hlesla sotva slyšitelně.

„Se mnou? No, asi ti vyložím ten můj druhý překlad,“ ignorovala jsem naoko tu narážku na mou nejasnou budoucnost. „Takže písnička ´Nevzdávej to´ je jednoduše o tom, že Sasha je Vodnář jako vyšitej. Chtěl by milovat dívku, ale neví, jestli to dokáže, protože jedním charakteristickým rysem znamení Vodnáře je to, že prostě miluje všechno živé a může mu připadat sobecké milovat jen jednoho člověka víc než ostatní. A že sám sobě nerozumí? To je jasný – Vodnář je symbolem tisíce protikladů a to když má pak člověk v sobě přebrat a vybrat si z toho všeho to jemu nejvíc vlastní...

Jó, jó, já znám tenhleten problém.“

„A to je všechno, o čem je ta píseň? Není v ní nějaké možné řešení nebo tak něco...?“ podotkla trochu pichlavě Rika.

„Ne, to je všechno,“ prohlásila jsem vzdorovitě.

Kupodivu žádné rýpání nenásledovalo. Jen odevzdaně pokrčila rameny se slovy: „No, když myslíš... Tahat to z tebe nebudu.“

“Díky.”

Bohužel, to si opravdu nemyslím...