32. A byli zase spolu... (román Ve spirále osudu)

Ten den jsem ještě stihla Rice poreferovat o svém dovolenkovém zážitku s Michalem, svých snových objevech a ona mi zase o tom svém užívání kdesi u bábinky za sedmero horami a sedmero řekami. A pak už jsme se mohly pustit do dalších společných objevů. Ovšem začít ještě ten den už nebylo možné. Tak jsme si smluvily schůzku na zítřek...

A aby náhodou nestála řeč mezi mnou a Rikou o našich osudech a Osuďácích, tak se mi pro jistotu ještě zdál té noci zase jeden z těch prorockých snů...

Nejdřív jsem snila jakousi srandičku o Destiny´s Boys. Byla jsem u taťky na dvoře s klukama, Rikou, Míšou a Ondrou a hráli jsme fotbal! Vím, že jsem Ondrovi, který byl v brance, dala hned po sobě čtyři góly a on mi jen jeden. Pak jsem něco nakopla a ono to zastavilo před Brianem. Ten dělal divný ksichty a ptal se z legrace, jestli do toho má taky kopnout. Byla to bílá miska. Ještě vím, že nakonec jsem Keitha nějak trefila míčem a on se držel za ruku. Šla jsem k němu a dívala se, jestli je v pořádku.

Následoval onen sen, který stál za prodiskutování. Viděla jsem sebe a Riku v nějakém malém pokojíku... Rika mi podávala poskládaný kus papíru se slovy: „Tohle mi dal Ryan a řekl, že to mám společně s tebou přečíst, kdyby... kdyby se mu náhodou něco stalo...“ Bylo to den po jeho smrti. Rika brečela a já cítila jen takovou tupou bolest a prázdnotu. Můj mozek, stejně jako mé srdce, odmítal přijmout fakt, že už nikdy neuvidím svého milovaného bratra...

Obsah onoho dopisu nás velice rozrušil, ale zároveň nám vnukl jakousi maličkou naději... Stálo v něm asi toto:

Jestliže teď čtete můj dopis, Ricardo a Nicoletto, pak má smrt přišla dřív než mé štěstí s tebou, má lásko Rico. Avšak těchto pár slov na rozloučenou má být moje malá náplast na vaši bolest, kterou teď cítíte... Rico, ať byla má smrt jakákoli, slíbil jsem si, že má poslední slova budou patřit naší lásce, a věřím, že jsem své předsevzetí splnil. Při psaní těchto vět jsem plný tísně a strachu, protože díky Nice už tak nějak tuším, co nás dva čeká... Ano, budeš číst tento můj dopis, má smrt bude rychlejší než naše pozemské štěstí... Tedy, Rico, nevzdávej se, mou smrtí nic nekončí a já už v tuto chvíli budu znát tajemství věčnosti. Stojím při tobě, miláčku, a pomůžu ti, abychom byli zase spolu. Možná už teď tušíš, co tě čeká... Ano, jistě, všichni víme moc dobře, co se stane, když tvoji lidé objeví tvou zradu. Snad všichni jednou pochopí, že pro lásku neexistuje rozdíl národnosti, jazyka, zvyků... Láska prostě nemá limity. A neexistují pro ni ani hranice mezi nebem a zemí. Dávám ti teď tedy svou sílu a věřím, že i má sestra Nicoletta bude stát při tobě až do poslední chvíle - do chvíle, kdy se opět sejdeme. A ty, Nicoletto, vytrvej a najdi to, co já už našel – svou lásku v lidské podobě. Bůh ví, proč má být tvá cesta o tolik delší a trnitější - taková, jakou ji sama tušíš. Tak tedy pamatujte, moje milované, moje duše je stále s vámi.

Váš Ryan

Následující události se mi ve snu mihly bez dalších velkých detailů – pro Ricardu si přišli Němci a okamžitě ji odsoudili k trestu smrti za vlastizradu. Zemřela rychle, bez slz, téměř s úsměvem. Když naposledy vydechla, ucítila jsem v srdci zvláštní krásné zachvění – ti dva byli opět spolu.

A já? Já kráčela dál sama za svým osudem. Z minulých snů jsem už věděla, kdo mě tam čeká, ale co...? V tom jsem pořád neměla docela jasno. A mělo to tak být...