34. Hádej, kdopak přijede (román Ve spirále osudu)

„Holky, za pár dní přijede Michal!“ vletěla jsem rozjařeně do pokoje mé sestry, kde se právě s Marikou snažily přijít na to, proč nám jedna pasáž písničky stále neladí.

„Fuj, to sem se lekla!“ málem si odplivla Míša na svůj trávově zelený koberec.

„No, teď jsem určitě ztratila hlas z takovýho leknutí!“ zhrozila se Marika, chytila se za krk a koulela očima.

„Toho se neboj, to je nemožné. Nezakončila jsi ještě tu první fázi,“ otočila se na ni hned provokatérsky Míša.

„A jakou?“ vydechla Marika ještě s grimasou plnou úleku.

„V první fázi musíš ten svůj hlas taky najít, víš?“ vysypala ze sebe Míša a už šla k zemi pod vládou vražedného pohledu vypěněné Mariky.

„Děvčata, no tak, buďte trochu profi! Takhle strávíme mládí blbnutím a debatováním o ničem,“ vložila jsem se do té potyčky a vrátila se ke své novině. „Říkám, že přijede Michal!“

„Jakej Michal? Já myslela, že tady jde o Briana, Keitha, Sashu a Colina! O žádným Michalovi nejsem dostatečně informována! Snad jich už teď na nás není pět?!“ snažila se Marika zmateně orientovat ve vzniklé situaci.

„No, přece ten Michal, co jsme se s ním seznámily na Vranclu!“ snažila jsem se ji dostat do obrazu.

„Jó, tak tohletó!“ rozsvítilo se jí poměrně rychle. „Ale já myslela, že se mezi váma žádný techtle mechtle nakonec nekonaly. Nebo se mýlím?“

„Ty taky pořád myslíš jenom...“ vyčetla jí Míša s očima vsloup.

„Nepitvejte to. Vyřeším to upřesněním, že se pro mě staví za pár dní a pojedeme za tím ochrnutým mužem. Ten se jmenuje Roman. Prý by mě rád viděl. Pane Bože, už teď mi běhá mráz po zádech, co se zase dozvim!“ vyjevila jsem stručně a jasně skutečnosti, jakož i svůj postoj k tomu všemu.

„Tolik informací najednou! To je horší než ve škole!“ zoufala si Míša a snažila si to co nejrychleji přebrat v hlavě.

„Ty, myslíš, že bysme mohli jet s váma?“ ozvala se nejistě Marika.

„Čoveče, dyť tě ani nezná a cizí lidi by neměl vozit ve svým autě!“ sjela ji Míša jako malou školačku. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to myslí fakt vážně...

„Co tady vyšiluješ, čéče? Sem snad ňáká potulná stopařka nebo snad pracovnice z ulice, abych nemohla jet se známým svý kamarádky jedním autem? Vobčas vážně pochybuju o tvý mozkopřítomnosti,“ vrátila jí to hned Rika.

„Děvčata, jestli se takhle budete chovat před ním, tak vám zaručuju, že před náma zdrhne skrz zavřenou branku tak rychle, že se ho na to ani nestihnu zeptat,“ upozornila jsem je na tuto velmi smutnou skutečnost.

Holky chvíli mlčely, předstírajíc, že o tom vážně přemýšlí.

„Na tom něco bude. Asi se před ním budeme muset chovat jako lidé! Ba co víc – jako fajn slečny!“ dospěla Rika k docela hezkému závěru.

„Hm, hm, tak fajn. Ještě nám pověz, kdyže to přesně přijede, abychom si to slušné, normální chování mohly alespoň trochu nacvičit,“ přisadila si Míša taky jednu promyšlenou větičku.

„Přijedééé...“ protáhla jsem dramaticky a procházela v mobilu textovku. „Jo, už to mám. Je to čtyřiadvacátého srpna dopoledne.“

„A jinak jako v pohodě, jo?“ hodila na mě drahá sestřička pohled plný pochybností o mém duševním stavu.

„A nemělo by snad být?“ odpověděla jsem otázkou a pokrčila rameny s nezáludným úsměvem na rtech.

„Taky v tom nevidím problém. Ne, že bych věděla, kolikátého dneska je, ale tuším, že

čtyřiadvacátého srpna ještě nebylo. Teda aspoň ne letos,“ hájila mě Marika.

„To máš naprostou pravdu,“ kývla na to Míša a k pohledu degradujícímu nás na předpotopní individua si přisadila ještě idiotský úsměv.

„Nedělej fiky a řekni nám, kolik dní na tu svou rozcvičku normálního chování máte,“ vyzvala jsem ji už s docházející trpělivostí.

Míša si složila ruce na hrudník a počala se zadumaně klátit zepředu dozadu. „Hmmm, tak kolik to přesně máme...“

„Počty bývaly vždycky slabší stránkou její osobností, tak nevím, na co si tady hraje,“ dostala jsem ze sebe napůl úst směrem k Marice, ale bylo mi jasné, že Míša to musela taky slyšet. Kupodivu však nereagovala. Tedy aspoň ne na moji hlášku.

„Ano, ano, to máme přibližně plných dvacet hodin,“ pronesla s kamenou tváří.

„No, hehe,“ zasmála jsem se poťouchle, „tak to máme vlastně hodně... málo času!“ Poslední dvě slova jsem už docela slušně ječela.

„Klídek, my se učíme rychle,“ uklidňovala mě pohotově Marika. „My to do toho zítřka zvládneme. Přinejhorším budeš mluvit jen ty a my mlčet jako hroby. Hotovej hřbitov!“

„Jo, však víš, jak se to říká: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. No, páni, tady bude úplný klenotnictví!“ dorazila to Míša.

Bohužel, jejich konejšení jsem si vyložila po svém: „Takže zítra tady budu mít klenotnictví na hřbitově. Nezbývá mi než odpočívat v pokoji.“