38. Je ke škodě nebo není ono krátké poblouznění? (román Ve spirále osudu)

Celou cestu zpátky domů jsme přečkali v hrobovém tichu. Každý z nás si musel ve své hlavě a současně i svém nitru srovnat všechny ty nové poznatky a udělat si o tom vlastní názor. Bylo to tak neskutečné z toho realistického pohledu, ve kterém jsme byli vychováváni, a přesto to všechno dávalo smysl. Vyšší smysl. To, co Roman prožil, znělo jako pohádka. No, teda spíš možná jako drama s prvky hororu a taky sci-fi. A navíc to, co každé z nás přetlumočil od našich duší. Neuvěřitelné. A na jednu stranu i trochu nepříjemné, jak jsme byly před jeho očima jakoby... nahé. Ale věřila jsem, nebo možná svým způsobem cítila, že už toho netouží zneužít a naše duše jsou natolik moudré, aby odhalily jen to, co je třeba. Všechno je tak, jak má být. Ta věta pro mě obsahovala neochvějnou jistotu.

Nejvíc zaskočená musela být rozhodně Míša, ačkoli to na sobě nedala příliš znát. Roman jí vyčetl z duše, že projde těžkou zkouškou ve vztahu ke mně, protože nás v budoucnu čeká člověk, který mezi nás dvě vstoupí a to velmi silným způsobem. Obě k němu totiž máme zvláštní osudovou vazbu z minulých životů. Zároveň však nezapochyboval o zdárném vyřešení tohoto ´problému´ a to oboustranně. Vlastně trojstranně, když započítám i onu fatální bytost.

Marice pro změnu ´vyvěštil´, že její setkání s Brianem (jak jsme si samy doplnily) bude probíhat poměrně hladce. Společně vykonají mnoho záslužných skutků pro široké okolí a v podstatě celý svět. Jejich velká láska jim bude ve všem inspirací. Toť velmi potěšující vize. Nebylo co dodat, natož se něčemu vzpírat.

„A vy dva,“ ukázal na závěr na mě a Michala, „si dávejte jeden na druhého pozor! Pěkně to mezi vámi jiskří! Tak ať se vzájemně příliš nepopálíte!“

Přijali jsme ta slova hodně rozpačitě, ale nikdo z nás to naštěstí nekomentoval. Nemohu mluvit za Michala, ale já se touto ožehavou skutečností zabývala většinu zpáteční cesty. Ano, něco mezi námi zůstávalo nedořešeno... Napadlo mě, že bych si měla udělat jeho horoskop, než vyvodím závěry. Na tento nápad mi však v mysli vyvstával jeden velký argument vyplývající z vlastní mnohonásobné zkušenosti: Vědět všechno předem, to může být docela frustrující. Člověk musí dělat i chyby, aby se mohl vyvíjet a spět k dokonalosti. Musí umět být spontánní, žít život tak, jak přichází! Tak proč jednou nenechat jednat okolnosti bez vlastního přísného zásahu? Nechat se unášet proudem... momentálních pocitů?

Během těchto myšlenek a vzpomínek mi cesta utekla docela rychle. Minuli jsme ceduli s názvem mého rodného městečka a zastavili před naším domem.

„Lidi, doufám, že vám to nebude vadit, ale já mizím domů. Jsem utahaná jako kotě a to nejen fyzicky, che,“ přiznala nám Rika, když jsme se ´vylodili´ z Michalova auta. „Zítra jsem tu jako na koni, nebo moderněji jako na formuli či něčem takovým, sůhlas?“

„Jasně, dej si voraz, všichni ho potřebujeme. Zítra nashle. A krásné sny, kámoško,“ rozloučila jsem se s ní a nápodobně i ostatní.

Míša si taktně zalezla do svého kutlochu, tedy pokojíčku a jala se relaxovat nad detektivkou své oblíbené Agathy Christie. No, a já...

„Niko, můžu tě vyvést na malou vzdělávací procházku? Rád bych věděl, o co všechno se tvé obzory rozšířily za dobu našeho odloučení,“ požádal mě nevinně Michal.

„Jen pokud to vzdělávání bude oboustranné! Taky chci vědět, co jsi celou dobu dělal, hm?“ odpověděla jsem nesmlouvavě.

Co jsem taky mohla dělat jiného? No, s odstupem času jsem si musela přiznat, že jsem se fakt mohla přidržet své osvědčené zásady a neudělat tu chybu, po které jsme s Michalem oba toužili...

Procházeli jsme se nekonečně dlouho. Mluvili zpočátku jen o astrologii, numerologii, psychologii

a podobně. Pak došlo i na ožehavější téma, tedy na Michalův vztah k oné Katce. Příběh, který začal tak krásně, láskyplně, optimisticky, ale skončil rozplynutím iluzí a vzdušných zámků, tvrdým pádem do reality. Tak jako konečně spousta jiných vztahů, ve kterých si toho druhého malujeme v nejzářivějších barvách s těmi nejlepšími vlastnostmi, tak, jak si představujeme svou vysněnou princeznu či prince a pohádkový vztah.

Když už se začalo stmívat, oba jsme byli pořádně naměkko, nitra plná vzrušení z toho, co nás čeká v budoucnosti, pozitivně naladěni na zážitky, které nás ještě v životě čekají...

„Co takhle zakončit tenhle významný den v nějaké příjemné atmosféře plné hudby a pohody?“ navrhl trochu nejistě Michal.

Jako omámená jsem se s ním vydala na malou místní diskotéku. Všechny ostatní události se mi pak halily do jednoho zvláštního smíšeného pocitu – něčí radost a něčí bolest. Michalova radost a ta bolest...? Moje nebo jeho...?

Opojena vínem jsem se naprosto poddala své touze být milována a ochraňována, být smyslem něčího života...

V jedné, ještě trochu mi jasné chvíli, se ke mně Michal zlehka naklonil a zašeptal: „Niko, tam v tom sanatoriu u Romana...“

Z posledních sil jsem se pokusila instinktivně dát na svůj zatemnělý rozum a snažila se ho zastavit: „Michale, tam v tom sanatoriu, to jiskření mezi námi...“

Nechtěl dál mluvit a já už mu ten večer nedostala šanci říct, že to, co se stalo v tom sanatorio, to jiskření mezi námi dvěma, neznamenalo nic intimního. Naše srdce už nechtěla nic slyšet, nic vysvětlit. Řeči, věty, slova, slova, slova... Ne, jen zmatené city toužící po hloubce a smyslu toho okouzlujícího lidského sblížení jménem LÁSKA.