39. ...a snad to byl "dokonalý vztah" (román Ve spirále osudu)

Druhý den jsem dlouho ležela v posteli s otevřenýma očima upřenýma někam do neznáma.

Co jsem to jen udělala? Proč jsem dopustila právě tuhle chybu? Vždyť komu jsem tím nejvíc ublížila? Sobě? Michalovi?

Zoufale jsem rekapitulovala následky svého jednání zaslepeného hloupou touhou po tom dosud skutečně nepoznaném prožitku.

Podlehla jsem zvědavosti příslušící malému dítěti, co touží poznat nepoznané... Tohle se nehodí na holku, co začínala mít dojem, že všechno zvládá, co měla dojem, že našla návod na to, jak žít správně, nejen ve prospěch svůj, ale i ve prospěch ostatních!

Hlava mě třeštila jako posedlá.

Příliš nízký trest za to, že jsem zradila tolik snů a přesvědčení! Bože, já jsem taková...

Následovalo několik nepříliš lichotivých titulů, jimiž jsem se označila...

Když asi kolem desáté zazvonil zvonek u dveří, byla jsem už zase celkem srovnaná s tím, že musím jít dál i po tomto škobrtnutí. Občas si musíme dopřát ten luxus udělat chybu, jak jsem kdesi četla. Ryzí pravda tvrdě prožitá...

Než Michal vystoupil po schodech nahoru a zaťukal na dveře mého pokoje, měla jsem jasno, co mu řeknu bez možnosti jakýchkoli výčitek a kompromisů.

„Moment, jen se obleču!“ křikla jsem rozhodným hlasem.

Poté, co jsem na sebe hodila kraťasy a triko, jsem odsunula dveře a stanula tváří v tvář Michalovi. V jeho obličeji zářil rozněžnělý pohled.

Trochu jsem zakolísala...

„Ahoj, pojď dál, musím s tebou mluvit,“ vyzvala jsem ho poněkud odměřeným hlasem, až jsem se sama sobě podivila.

„A... ahoj, jak ses vyspala?“ vykoktal zaskočeně.

Jakmile jsem za ním zavřela dveře, zostra jsem mu to všechno naservírovala: „Musím ti vysvětlit, jak to všechno doopravdy cítím...“

„Můžu si aspoň sednout?“ optal se trochu podrážděně.

„Jasně, když ti to tak bude vyhovovat...“ přešla jsem jeho otázku bez většího zájmu a pokračovala ve svém monologu: „Tak hele, chci ti jenom říct, že to, co se mezi námi odehrálo, byl velkej omyl! Věděl jsi, v jaké jsem situaci! Už na Vranově jsem ti udělala jasno, nebo jsem aspoň měla pocit, žes to pochopil. Ale ty ne, tys to na mě zkusil znovu!“ Pěkně jsem se dostala do varu a veškeré zábrany byly pryč. Muselo to ze mě. „Moc dobře víš, že je tu někdo, ke komu mířím, ba co víc, ty víš vlastně víc než já! Sám jsi mi tenkrát řekl, že víš, kdo to je! A přesto chceš začít něco, co nemá žádnou budoucnost! Já tě vážně nechápu!“

„Nešil! Spadla jsi do toho se mnou, tak neobviňuj jenom mě!“ vzepřel se konečně.

Trochu jsem zchladla a přiznala svou část viny: „Ano, promiň, nechtěla jsem, aby to vyznělo, že za to můžeš jenom ty. Vinu neseme oba...“ Nečekaně mě přemohl pocit bezradnosti. „Ne, to nemá cenu, prostě jsme šlápli vedle. Jen ti chci říct, že v tom nehodlám pokračovat. Je fér, abys to věděl, toť vše.“

Michal se rázně zvedl, prudce mě chytil a otočil tváří k sobě: „Seš úplně posedlá tím, co si myslíš, že je ti souzeno! Ale teď jsi tady, v přítomnosti! Buď trochu spontánní! Život není příběh vytesanej do kamene, kterej nemůžeš pozměnit, doplnit, vylepšit! Já tě prostě miluju i přesto, že vím, že my dva spolu nezestárneme! Chci jen pár krásných chvil teď a tady! Pár dní, týdnů, měsíců po tvém boku, kdy tu budeme jeden pro druhého! Jen to málo mi, prosím tě, dopřej!

Copak se ti to tak strašně příčí?“

Zuřivě jsem se bránila jeho dotykům a hystericky zaječela: „Ale já to takhle nedokážu! Necítím to tak! Nechci prožívat lásku jen napůl! Nechápeš, že vždycky budu všechno vědět o pár chvil dřív?!

Budu se trápit prohrami a radovat z úspěchů dýl než ostatní?! Nechtěj po mně, abych vstoupila do vztahu s tebou a hned od začátku umírala s ním!“

Michalovy oči se zaleskly slzami: „Pak mě tedy čeká život plný marného boje a hledání...“

Nechápavě jsem se na něho podívala.

Okamžitě mi vše začal objasňovat: „Dominiko, poté, co jsem před tebou na Vranově utekl, jsem se snažil najít někoho, jako jsi ty! Dívku, která by mi dokázala dát tolik jako ty... Když jsem potkal Katku, myslel jsem, že mám vyhráno. Ale příliš brzo jsem pochopil, že každý člověk je jedinečná osobnost a žádná stejná se nikde neobjeví! Tedy pokud ztratím tebe, ztratím i jedinou naději...“

V tu chvíli mi před vnitřním zrakem proběhl v jediné vteřině příběh.

„Tak proto...“ zašeptala jsem ohromená tím nečekaným zjištěním.

„Co... co jsi viděla? Něco o nás?“ vyptával se hned pohotově Michal.

Trochu otřeseně jsem potřásla hlavou. „Jo, jo, byl to nějaký náš... minulý život... společný. Tak harmonický a naplňující...“ snažila jsem se vyjádřit uneseně.

„Jak to myslíš?“ nechápal.

„Náš vztah, partnerský vztah, byl tak... dokonalý... Jinak to nedokážu vyjádřit...“

„A to znamená...?“ tlačil mě k dokončení myšlenky.

Znovu jsem potřásla hlavou a se smíchem dopověděla: „Prostě mezi námi nezůstalo nic nedořešeného, chápeš? To, co k sobě cítíme, je jen touha zažít znovu to dokonalé souznění! Je to jako nádherná vzpomínka, kterou však nejde oživit. Je to dokončené, uzavřené!“

„A co to má za smysl, dosáhnout dokonalosti, a pak to všechno zahodit a plahočit se zase někde jinde s někým jiným dál?“ zněla jeho zoufalá otázka.

„Všechno je to o cestě, učení, procesu! Všechno se mění, všechno je stále v pohybu...“ plynula mi z úst slova, která jsem ´nevymyslela´. “Ukážu ti to...”

Opatrně jsem ho objala a ukázala mu ty výjevy, co jsem chvíli předtím viděla. Cítila jsem, jak se mu ten krátký ´film´ přehrává před očima.

“Úchvatné...” vydechl poté a úplně zářil. “Taková harmonie dvou lidí... Dokonalý vztah.”

“Ano. Ale teď jsme si vybrali něco jiného. Něco, co jsme spolu ještě nezažili,” pokývala jsem dojatě hlavou. “Poznat, jak nádherné může být přátelství muže a ženy, aniž by z toho musel být milostný vztah.”

“Jak moc jsme si vlastně dokázali vzájemně pomoct, poradit, podpořit se...” souhlasil se mnou konečně Michal. “Jen mi teď přišla jedna zajímavá poznámka – pro nás oba. Nesnažte se ve druhém hledat něco, co jste ještě nenalezli sami v sobě...“

Tak zněl vzkaz jeho duše. Pro nás oba.