41. Dvakrát dvě... dvojčata (román Ve spirále osudu)

„Tak tohle asi jen tak nerozchodíš,“ promluvila do nekonečného ticha Rika směrem k Míši, která odměřovala dlouhými kroky sem a tam obývák.

„Tak nějak, Riky,“ hlesla jsem krátce, protože jsem na tom byla v podstatě stejně.

„Myslím, že je to tady teď jeden velkej šok,“ ozvala se konečně Zora. „Ale možná byste měly znát úplně celou pravdu. Když už jste v tom rozcházení a rozdejchávání...“

„Cože?“ vyletěla Míša instinktivně. Ano, týkalo se to hlavně její osoby.

„Určitě vám všem leží na mysli ještě jedna důležitá otázka: Jak do toho zapadá Míša?“ promluvila slavnostně Zora k nám všem.

„To je fakt! To je snad jediná trhlina v našem velkolepém kvartetu,“ pomáhala jsem jí dopracovat se k poslednímu velkému odhalení toho dne. „Když to shrnu, tak my s Rikou jsme byly spojeny díky mému bratrovi-dvojčeti Ryanovi, což je v tomto životě, jak je nám už známo, Brian. Já jsem si musela vzít jakéhosi Kiliana, zatímco jsem nekonečně milovala Alexandra. Jejich totožnost v tomto životě nám zatím není známa. Z nějakého důvodu to nemáme vědět. Tedy zatím. Ze vztahu s Alexandrem vzešla dvojčata – Sára a Sandra, tedy Zora a...“

Zora se významně obrátila k Míši. Ta k ní v posvátném tichu pozvedla oči plné otazníků. Zora se šťastným úsměvem pokývala hlavou a zašeptala: „Ano, to ty jsi byla moje nešťastné dvojče!“

„Já jsem v pohodě! Já jsem pohodě! Já jsem v PO-HO-DĚ!“ prozpěvovala si Míša s vizáží blázna na procházce.

„No tak, Míšo, uklidni se! Myslíš, že pro mě je snadné zjistit, že moje sestra a nová kamarádka byly kdysi moje vlastní děti? Děsná představa, ale přežiju to. Lepší, než kdybychom zjistily, že třeba některá jednu z nás zabila,“ utěšovala jsem ji.

Míša se zastavila uprostřed své procházky po pokoji a zadívala se na mě. „Ty a moje matka? Zora jako moje dvojče? Vždyť je to jako pohádka!“

„Každej život je jako ňákej film. Občas má prvky pohádky, jindy je spíš jako horor nebo sci-fi,“ vložila se do toho Zora.

„Holky, berme to optimisticky,“ zamyslela se nahlas Rika s pohledem upřeným kamsi do neznáma, snad do budoucnosti. „S tím, co se stalo v tamtom životě, s tím už nic nenaděláme. Ale tenhle život stále ještě můžeme ovlivnit k tomu lepšímu. Snad proto nám bylo dovoleno odhalit minulost – abychom měly víc síly zvládnout naši budoucnost.“

A tak jsme to tedy tak braly. Vlastně to nebylo zas až tak těžké, když jsme si každá uvědomila, že nejsme samy – máme jedna druhou a tam někde v budoucím čase snad i někoho dalšího...