42. Až jednou prázdné tváře nabudou světla pravdy... (román Ve spirále osudu)

Kdo to jen může být? Je to Keith? Nebo Sasha? Nebo snad Craig? A možná někdo úplně jiný...? Třeba taky něco tuší a zoufale se snaží vydedukovat či snad i ve snu nebo koutkem oka v budoucnosti zahlédnout mou tvář...

Tak takhle jsem si jeden večer v duchu zoufala a modlila se co nejupřímněji, aby mi Bůh dovolil poznat toho, co mi minulost vyrvala z milující náruče.

Vždyť Rika se tak rychle a lehce dověděla, který je ten pravý! Věděla to hned ve svém srdci a já jí to jen potvrdila. Tak proč já nevím, stále tápu, váhám...?

Sen oné noci mi dal tu drsnou a nekompromisní odpověď:

Byla jsem s ním, s mým manželem Kilianem. Procházela jsem se chladnou podzimní zahradou po jeho boku, cítila jeho stále suverénní a výhružné vyzařování, naplněná smutkem a strachem... Ale byl tam i on, můj upřímně milovaný a milující Alexander... A taky ony – má milovaná dvojčátka Sára a Sandra. Nebylo možné přehlédnout ty přešťastné a láskyplné pohledy, které těm dvěma neustále věnoval můj milovaný. Jen naše láska a přítomnost těch dvou malých zázraků dokázala zahnat naše nejčernější chmury. Byli jsme od sebe krutě odtrženi, toho dne, kdy jsme se pokusili vzít život naprosto do svých rukou a opustit společně to kruté prostředí onoho domu, kde vládl Kilian. Nebyla žádná další příležitost utéci, tím spíš, že Alexander už od oné strašné chvíle nikdy nevstal. Ano, byl z něho mrzák, zbytek života odkázaný jen na vozík. Tak dobře se Kilian pojistil... A mě tím přesvědčil o své krutosti a schopnosti udělat cokoliv, jen abych zůstala s ním. A přece už v té chvíli jsme měli já a má láska vyhráno – klíčily ve mně dva životy stvořeny jen tím nejčistším citem. A můj manžel na to právě přišel... Žádné váhání, ani zlomek pochybností, žádná jiná možnost... A proto se rozhodl. Jedné noci jsem se probudila z děsivého snu, který pokračoval jako strašná denní můra. Ano, mučila ho ta představa, ta skutečnost, že ty dvě maličké, roztomilé bytůstky nevzešly z jeho kruté lásky ke mně. Že to, co mělo být jeho, patří jeho největšímu nepříteli, jeho vlastnímu bratrovi... A ten, ač sproštěn téměř veškerých radostí a krás života, má stále to nejcennější, co chtěl a měl mít on – můj manžel!

A tak to udělal. Vzbudil ve svém srdci všechnu tu nenávist a krutost, co kdy pocítil a uskutečnil to, čeho si myslel, že by nikdy nebyl schopný. Malá Sandra zmizela pod hladinou hlubokého jezírka. Poprvé v životě zabil opravdovou nevinnost.

„Nelži, vím to! To tys je zabil! Zabil jsi je oba! Vím to a do konce světa ti to neodpustím!“ křičela jsem hystericky, rvala si vlasy z hlavy, přála si zemřít, zabít, cokoliv, jen aby ta nekonečná bolest bez jakýchkoli hranic ustala. Avšak nic nevyvrhlo zpět mé dítě a mou lásku z hlubin jezera zpět ke mně.

Ne, naše dceruška neodešla sama. Alexander se za ní vrhl s vědomím předem prohrané bitvy o její i svůj vlastní život. Nenechal ji jít samotnou. Odkráčeli spolu ruku v ruce tam, kde se všichni jednou spravedlivě sejdeme.

Pod rouškou noci jsem se odešla rozloučit s fyzičnem těch, teď už šťastných a vysvobozených, milovaných duší. Leželi tam bok po boku, ten krátký, smutný život, i ten delší, ještě nešťastnější – oba v jedné, stejné smrti.

Odhrnula jsem plátno nad tou malou a naposledy ji políbila na tvářičky. Srdce, v té době již tak plné jizev, se v tu chvíli rozpadlo na malé kousíčky. Toužila jsem, aby tam leželo místo ní mé tělo... A když jsem odkryla jeho tvář, věděla jsem, že to nedokážu – nedokážu žít déle v tomhle světě...

Náhle se v místnosti rozlilo světlo a já hleděla do mlhou zastřeného obličeje... Tvář mého milovaného byl jen tmavý, neforemný stín.

„A teď budeme už jen ty a já,“ řekl kdosi za mnou a já pohlédla do další tváře bez výrazu, do dalšího stínu bez tvaru a rysů.

„Tohle ti Bůh nikdy neodpustí!“ zašeptala další bytost bez tváře za jeho zády.

Pak se se mnou začalo všechno točit a já náhle stála na okraji útesu. Svět se točil, nebe se točilo, zem pod mýma nohama se točila... A já letěla a letěla a letěla... za nimi. A bylo již pozdě vzpomenout si, že ještě žije jedno stvoření, pro které má cenu žít dál...

Ano, skutečnost byla daleko složitější, než aby se všechno v jediné vteřině vyjasnilo. Nebyla to jen má záležitost. Byla to síť upletená kolem několika dalších bytostí, jež čekali na ono rozuzlení, a jejichž totožnost jsem prostě zatím nesměla znát. Všechno mělo svůj smysl a mělo být jednou odhaleno. Ale chtělo to čas. Ještě hodně, hodně času, zkoušek a zkušeností...