46. Karty jsou rozdány? (román Ve spirále osudu)

„Ták, vaše díla vyrazila směr pořadatelé koncertu Destiňáků v ČR,“ oznámila nám vesele Míša jedno odpoledne.

„Díky, žes to za nás poslala,“ mrkla na ni Rika. „Se mi podlamovala kolena jenom při pomyšlení, že to dostanou do ruk Brian a spol.“

„Nou problem, Rikouši. Já to tolik nežeru jako ty s Nikou, takže to pro mě byla brnkačka,“ mávla rozesmátě rukou naše ´hrdinka´.

„No, ale teď si zkus představit, že se s nima taky sejdeš a jeden z nich je tvůj budoucí... partner, přinejmenším. A možná celoživotní. Včil to cítíš jinak, ne?“ zkusila jsem si rýpnout.

Míša zavřela oči, jakože si to ukrutně představuje, ale já jí na to neskočila. „Žádná změna.“

„Hm, přesně jak jsem předpokládala. Ty se totiž do něčeho takovýho odmítáš vcítit, holka,“ začala jsem jí odhalovat její ´diagnózu´. „Bojíš se, že by něco mohlo otřást tvou sebejistotou. Proč aspoň před náma nemůžeš být svá?“

Míša na mě překvapeně zírala. „Co že ses do mě tak najednou pustila?“

Na chvíli jsem se zarazila. „Vlastně ani nevím... Už mi to zní taky ohraně, ale prostě jsem měla pocit, že ti to mám říct.“

„Žeby dušička tvé sestřičky zatoužila trochu nakopnout?“ vložila se do toho opatrně Zora.

„Štveš mě, ségra, ale zasloužíte si mou upřímnost,“ lezlo pomalu z Míši. „Ťalas do živýho..“

„Myslíš to vážně?“ nebyla jsem si najednou jistá, jestli to není zase nějaká její komedie. Ale její slova vážně zazněla tak jaksi... bolavě? „Nechtěla jsem se tě nějak dotknout, otevírat nějaký tvý rány nebo tak, omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ potřásla rozhodně hlavou. „Vlastně sama sebe nechápu, proč se snažím právě na vás něco hrát... Vždyť to ani nechci... A jsem strašně ráda a vděčná za to, že nemusím. Že se nemusím bát ukázat svou pravou tvář... alespoň před někým.“

„Ty mě děsíš!“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. „Co se děje?“

„No, prostě se nedokážu ubránit přemýšlení o tom, kdo z těch čtyř a já...“ zachichotala se trochu neupřímně.

„A...?“ pobízela ji nedočkavě Rika.

Míša se na ni koukla s provokativním úšklebkem. „Díky tobě můžu alespoň jednoho vyřadit. Ale pořád ještě ten zúžený výběr na tři není nijak...“

„Možná bychom mohly tvé rozhodování ještě ulehčit. Co ty na to, Zoro?“ otočila jsem se na Zoru, která se držela podezřele stranou. Bylo mi jasné, proč.

„No, já...“ zaskočeně koktala oslovená, ale pak šla s pravdou ven. „Čekala jsem, že mě aspoň ty prokoukneš. Jo, já vím... nebo aspoň tuším, kdo patří ke mně...“

„Vau, to sou mi ale dramatické zvraty!“ zavýskla Míša už zase ´ve formě´. „Tak o které dva se nakonec sestry Denemarkovy po... dělí?“

„Nevím, jestli se o ně poperete nebo rozumně podělíte, ale zbývají na vás dva nejsložitější případy, mohu-li podle svého pocitu soudit – Keith a Sasha,“ pronesla vesele Zora a trochu zčervenala.

„No, takže překvapení se vcelku žádné nekonná,“ shrnula to ´taktně´ Míša. „A nádherně zbarvená Zora se nám teď může aspoň trošku vyjádřit ke svému rozhodnutí... pro Colina. Nebo aspoň zkusí vyslovit jeho jméno.“

„Ty seš fakt děsnej vopruz, Mišane!“ zašklebila se na ni Zora. „Jak s ní můžeš vydržet, Niko?“

„V podstatě je strašně milá, když si na ni zvykneš,“ rozhrábla jsem to, ale humor mi trochu docházel. Bylo mi jasné, co se tady teď zase bude probírat. A bylo potřeba to probrat.

„Takže k věci,“ rozhodla se Rika omezit naše zdržování. „Ať se k něčemu dobereme. Zoro, pokud chceš svým kámoškám, bez nátlaku, pokud možno, podotýkám pro všechny přítomné, vyjevit své

pocity – tak do toho.“

Zora se rozhodla podle našeho očekávání. „Ano, chci se s vámi podělit o své pocity, holky, jen... se mi stalo porvé, takže jaksi nenacházím slova pro vyjádření...“

„To je dost dobrej začátek!“ podotkla Míša.

„Ty buď v klidu, seš další na řadě,“ zchladila ji pohotově Rika.

„Dobře, ty!“ pochválila jsem ji. Holky se rozesmály a hned byla atmosféra zase o něco pohodovější.

„Takže... Jak už jsem řekla, slovy mi to moc nejde vyjádřit... Nebo teda můžu prostě říct, že... ho miluju... Ale je to tak... plytké... Proto jsem napsala báseň.“

„Dokonalý...“ hlesla jsem euforicky naladěná. Naprosto jasně jsem z ní cítila, jak je jí nádherně, jak ho OPRVADU miluje. Jak si to uvědomuje, jak se tomu nebrání, jak si to užívá, jak ho vidí, cítí, prostě všechno...

Náš hlavní recitátor Míša se na její prosbu ujala přednesu:

„Polovina mé duše

Tak jsem ho našla...

...v nočním snění.

Však bylo to tak opravdové!

Snad neupadne v zapomnění

to poznání,

pro mě tak nové.

Když jsem pak zvedla

svá těžká víčka,

a cítila, jak mě dál

jeho duše hýčká,

objímá, líbá a chlácholí,

že všechno jednou přebolí.

Pak sevře mě pevně v náručí,

jizvy a rány se vyléčí,

půjdeme spolu ruku v ruce

tam, kam nás povede

hlas našeho srdce.

Ano, již nebude

ty a já,

a to, co nyní se

nemožné zdá,

stane se nádhernou

skutečností.

Srdce se střetnou

v jediné bytosti.

A naše láska pak

bude zářit všem,

ať bude temná noc

či jasný den.

Rostlinu, zvíře i člověka

naplní touha odvěká

najít svůj smysl

v lásce nejvyšší,

jež hojí šrámy na duši.

Tak až jednou...

...vezmu ho s sebou přes práh noci,

společně překlenem svítání,

navždy už zůstanem v lásky moci,

náš vyšší smysl se naplní.“

„Není možné neporozumět,“ pronesla tiše a dojatě Rika.

„Jo, ale mám pocit, že opravdově porozumět tomu dokáže jenom ten, kdo už něco takového zažil,“ dodala zvláštně zasněná Míša.

„Úžasné, Zoro, moc ti to přeju. My všechny. A dovol mi dodat, že teď už je jasné, že to byl Colin, kdo tě zachránil před tvým nevlastním otcem v tom minulém životě. Tohle vaše pouto je o to silnější, že jste ho rozvinuli už tenkrát... Nyní sklízíte sladké ovoce,“ doplnila jsem to.

Holky tiše kývaly hlavami.

„No, a teď je konečně řada na tobě, Míšo,“ obrátila se Zora provokativně na mou drahou sestru.

„Jistě ses obávala, že bychom na tebe snad mohly zapomenout...“

„Slovo ´doufala´ by bylo sakra blíž pravdě,“ zasyčela Míša.

„Nemusíme to nijak prodlužovat či se v tom pitvat jako v hnisající ráně, když je to nad slunce jasné,“ vložila jsem se do toho s jakýmsi vnitřním odporem a zároveň s naprostou jistotou.

Oči všech přítomných se na mě doslova vrhly.

„No, co by,“ pokračovala jsem smířeně. „Skrz automatické psaní mi bylo jasně naznačeno, že MUSÍM být s Keithem. Nevím, jak moc jsem fatalista, ale prostě mě to k němu nejspíš tak jako tak nasměruje. Takže, drahá ségruška, komu jinému bych si mohla víc přát přenechat svou první velkou lásku, než právě tobě. Míšo, na tebe čeká Sasha. Ať už to zní či vypadá jakkoli bláznivě.“

A karty byly rozdány. Tedy alespoň srdcoví králové.